„Brzy bude svátek matek,“ hlásil Zbojník. „ A já ti vyrobím něco nezapomenutelného,“ dodal k tomu.
„Jen ještě nevím co. Co by si chtěla,“ vyzvídal.
„Bych chtěla jen tak zůstat ležet celý den v posteli. A že byste s Beruškou za celej den vůbec nezaječeli, to by byl dárek, “odpovídám.
„Celeeeej den v posteli, to by si nedala. To nejde vydržet, “ šmahem zazdí moje přání.
„Já něco vymyslím,“ dodá.
Pár dnů na to ho vyzvedávám ze školy a vidím, že není ve své kůži. Poznám to podle toho, že normálně jde po chodníku a to i celkem běžným tempem (neběží). To nebývá. Má problém a nějak mi ho nechce říct. Nakonec se osmělí.
„No, my vyrábíme přáníčka pro tebe. Teda, pro mámy. A já se snažím a píšu strašně pečlivě, aby se ti to líbilo. Jenže ti ho nemůžu dát.
???
„Protože si mě neměla v bříšku. A já to tam napsal. No a já ho chci dát tobě a ono to nejde, protože je tam napsaná lež. No a lhát se co, lhát se nemá.“
„ A když ho chceš vyrobit pro mě, proč tam píšeš, že jsem tě měla v břiše? Tebe tam přece měla mamka S., to víš.“
„Protože jsem musel,“ říká a víc už nestihneme, jsme doma a okolo nás holky, psi a tak.
Jenže mi to nedá a vracím se k tomu večer v posteli, po přečtení pohádky. Jak ho napadlo, psát tohle na přáníčko, když ho chtěl dát mně?
Vysvětlení je prosté a zároveň typické pro naše školství. Paní učitelka text napsala na tabuli a malí druháčkové ho opisovali. Bez ohledu na to, zda je jejich maminky porodily, nebo ne.
Svátek matek je krásný svátek, když s tou svojí mámou vyrůstáte a je vám s ní dobře. Když s ní nejste, protože ji buď nemáte, a nebo to prostě nejde, má sváteční den dost hořkou příchuť.
Je víc mámou ta, která dítě porodila nebo ta, která miluje a vychovává?
A co když milují obě, jen ta co porodila, se neumí starat a tu, co se stará, nejvíc na světě mrzí, že to nebyla ona, kdo porodil?
A je nutné určovat, co je víc?
Znovu jsme si vyprávěli příběh o tom, jak žily byly jedny děti, holčička a chlapeček a měli nemocnou maminku a tak je paní ze sociálky odvezla k jedněm lidem, pěstounům.
„A to jste byli vy, máma a táta,“ skočí mi do řeči Beruška. „A jak si mě uviděla, tak si se do mě zamilovala,“ dodává a objímá mě.
„Do obou,“ přidává se Zbojník.
Druhý den, cestou ze školy, rozebíráme to, jak je to s tím břichem. Myslím, že je hloupost, aby si děti pamatovaly, jak byly u mamky v bříšku. Ale Zbojník si to pamatuje. To, jak byl u své maminky.
„Já bych byl raději u tebe, tam by mi bylo líp,“ říká mi a kouká na mě.
„Proč myslíš?“ ptám se já a tetelím se blahem.“
„Protože mi tam bylo nepříjemně. Nemohl jsem se natáhnout a obrátit, měl jsem málo místa. K tobě bych se vešel víc, tam bych si mohl i zakopat, to jsme mohli bejt trojčata, si nás tam mohla mít všechny najednou, klíďopíďo,“ odpoví mi a sám sebe tím rozesměje.
No, nemilujte ho.
PS: moc bych si přála, aby měly děti v náhradní rodinné péči pedagogy, kteří si uvědomí, že mají ve třídě dítě nevyrůstající s biologickými rodiči a podle toho budou volit slova třeba na výrobu přáníčka, nebo na toto téma například v hodině prvouky při povídání o rodině adekvátně zareagují.
Zajímavé téma k zamyšlení. Vzhledem k tomu, že jsem takto komplikovanější vztahy zažil, tak si stejně myslím, že mateřská láska je asi nejsilnější pouto! A žádná nevlastní matka, stejně jako adoptivní matka, nemůže mít k dítěti silnější a nebo stejně silný vztah. Není to její dítě! A to samé platí i u otců! Samozřejmě myslím vztahy bez alkoholismu a drog.Prostě normální!