svátek matek

„Brzy bude svátek matek,“ hlásil Zbojník. „ A já ti vyrobím něco nezapomenutelného,“ dodal k tomu.

„Jen ještě nevím co. Co by si chtěla,“ vyzvídal.

„Bych chtěla jen tak zůstat ležet celý den v posteli. A že byste s Beruškou za celej den vůbec nezaječeli, to by byl dárek, “odpovídám.

„Celeeeej den v posteli, to by si nedala. To nejde vydržet, “ šmahem zazdí moje přání.

„Já něco vymyslím,“ dodá.

Pár dnů na to ho vyzvedávám ze školy a vidím, že není ve své kůži. Poznám to  podle toho, že normálně jde po chodníku a to i celkem běžným tempem (neběží).                                                                                         To nebývá. Má problém a nějak mi ho nechce říct. Nakonec se osmělí.

„No, my vyrábíme přáníčka pro tebe. Teda, pro mámy. A já se snažím a píšu strašně pečlivě, aby se ti to líbilo. Jenže ti ho nemůžu dát.

???

„Protože si mě neměla v bříšku. A já to tam napsal. No a já ho chci dát tobě a ono to nejde, protože je tam napsaná lež. No a lhát se co, lhát se nemá.“

„ A když ho chceš vyrobit pro mě, proč tam píšeš, že jsem tě měla v břiše? Tebe tam přece měla mamka S., to víš.“

„Protože jsem musel,“ říká a víc už nestihneme, jsme doma a okolo nás holky, psi a tak.

Jenže mi to nedá a vracím se k tomu večer v posteli, po přečtení pohádky. Jak ho napadlo, psát tohle na přáníčko, když ho chtěl dát mně?

Vysvětlení je prosté a zároveň typické pro naše školství. Paní učitelka text napsala na tabuli a malí druháčkové ho opisovali. Bez ohledu na to, zda je jejich maminky porodily, nebo ne.

Svátek matek je krásný svátek, když s tou svojí mámou vyrůstáte a je vám s ní dobře. Když s ní nejste, protože ji buď nemáte, a nebo to prostě nejde, má sváteční den dost hořkou příchuť.

Je víc mámou ta, která dítě porodila nebo ta, která miluje a vychovává?

A co když milují obě, jen ta co porodila, se neumí starat a tu, co se stará, nejvíc na světě mrzí, že to nebyla ona, kdo porodil?

A je nutné určovat, co je víc?

Znovu jsme si vyprávěli příběh o tom, jak žily byly jedny děti, holčička a chlapeček a měli nemocnou maminku a tak je paní ze sociálky odvezla k jedněm lidem, pěstounům.

„A to jste byli vy, máma a táta,“ skočí mi do řeči Beruška. „A jak si mě uviděla, tak si se do mě zamilovala,“ dodává a objímá mě.

„Do obou,“ přidává se Zbojník.

Druhý den, cestou ze školy, rozebíráme to, jak je to s tím břichem. Myslím, že je hloupost, aby si děti pamatovaly, jak byly u mamky v bříšku. Ale Zbojník si to pamatuje. To, jak byl u své maminky.

„Já bych byl raději u tebe, tam by mi bylo líp,“ říká mi a kouká na mě.

„Proč myslíš?“ ptám se já a tetelím se blahem.“

„Protože mi tam bylo nepříjemně. Nemohl jsem se natáhnout a obrátit, měl jsem málo místa. K tobě bych se vešel víc, tam bych si mohl i zakopat, to jsme mohli bejt trojčata, si nás tam mohla mít všechny najednou, klíďopíďo,“ odpoví mi a sám sebe tím rozesměje.

No, nemilujte ho.

PS: moc bych si přála, aby měly děti v náhradní rodinné péči pedagogy, kteří si uvědomí, že mají ve třídě dítě nevyrůstající s biologickými rodiči a podle toho budou volit slova třeba na výrobu přáníčka, nebo na toto téma například v hodině prvouky při povídání o rodině adekvátně zareagují.