ZNALA JSEM VAŠI MÁMU

S Nikolou jsem se seznámila při natáčení série dokumentů s názvem Rodina je nejvíc. Cílem bylo zviditelnění Rodinných konferencí,nástroje, který by měl pomáhat ohroženým rodinám a dětem.

Můj první dojem z Nikoly byl ten, že je praštěná. Hrdě mi ukazovala ložnici plnou malých růžových hraček, malinkých panenek, andílků, různých ozdůbek. V jedné ruce měla svou osmiměsíční dceru, druhou míchala zeleninovou polévku, byla nastrojená jako na karneval a výrazně a zvláště nalíčená.

Chrlila na mě svůj neuvěřitelný příběh, svůj boj o své děti, o důstojnost, o trochu normálního života.

V necelých sedmnácti porodila dítě.

Její přítel a táta jejího prvního syna skočil ze střechy.

Zůstala dál bydlet u své tchýně a tchána a po čase se stala tchánovou milenkou. Když na to tchýně přišla, vyhodila Nikolu z domu. Samotnou, svého vnuka si nechala. Nikola, těhotná s dědou svého prvorozeného dítěte, bydlela na ulici.

Potkala muže. Ten ji, přestože byla těhotná, přijal. Bydleli spolu na ubytovně. Nikola porodila druhého syna a potkala Antonína.

Jednou, poté co se vrátila ze schůzky s Antonínem, našla svého malého syna zmláceného do bezvědomí. Zavolala záchranku. Chlapec byl umístěn do ústavu a Nikola zbavena rodičovské zodpovědnosti s umožněním kontaktů se synem. Muž byl odsouzený, Nikola nebyla ani obviněná, chlapci nikdy neublížila.

V té době již byla těhotná potřetí a začala žít a bydlet společně s Antonínem.

Poměrně rychle porodila dva syny a byla opět těhotná. Bydleli společně na ubytovně a když byla v porodnici se svým pátým dítětem, přišla na ubytovnu návštěva ze sociálky.

Tady se výpovědi dost liší, protože pracovnice tvrdí, že si je Antonín zavolal s tím, že si neví rady, on tvrdil, že přišly neohlášeně a kluky, o které se v pohodě staral, mu vyrvaly násilím.

Každopádně chlapci byli dáni do ústavu a Antonín byl převezen na psychiatrii.

Nikola i Antonín měli v ubytovně dluhy, odpojenou elektriku. Než se Nikola vrátila z porodnice, byl jejich pokoj vystěhovaný. Se svou krásnou, zdravou dcerou šla na jinou ubytovnu. Jenže tam nesměli muži a Nikola tam Antonína, který po propuštění z psychiatrie neměl kam jít a navíc chtěl být se svou ženou a dcerou, několik nocí schovávala.

Prasklo to a dostala výpověď.

Oba tvrdí, že měli domluvené bydlení kdesi jinde a že den před tím, než musela opustit pokoj a oni plánovali sednout na vlak a jet, přišly opět paní ze sociálky a malé, kojené miminko odebraly.

Já jsem do příběhu vstoupila ve chvíli, kdy Nikola s Antonínem, teď již manželé, společně pečovali o své další dítě, další holčičku. Byli v jiném městě a na starost je dostala jiná sociální pracovnice. Ta je pravidelně kontrolovala, ale hlavně s nimi mluvila, radila jim, vysvětlovala a ono to tak nějak šlo. Malá holčička prospívala, paní sociální neshledala žádný důvod proč neponechat dítě v péči jejích rodičů.

Jenže Nikole s Antonínem to nestačilo. Chtěli zpátky své děti a díky tomu jsme se seznámili. Začal se přede mnou otvírat příběh dvou lidí, teď již sice dospělých, ale nevyzrálých, neschopných udržet si práci, ctít určité zákonitosti, respektovat pravidla, dvou lidí na okraji společnosti.

Nikola nechápala, proč by měla k soudu poslat dopis určitého formátu, a tak se jejími žádostmi nikdy nikdo nezabýval. Nechápala, že když sociální pracovnici nazve kundou, nepomůže jí to. Sebrali jí děti a ona je chtěla zpátky.

Byly to její děti a ona byla v právu. Tak to viděla.

Oslovila jsem dotyčný Ospod a pracovnice byly tak ochotné, že souhlasily a sešly se se mnou. V kanceláři na mě čekaly tři.

Tři sociální pracovnice a štos spisů, které měly k případu.

„ Viděla jste už Nikoly matku a otce? Ještě ne? Tak to buďte ráda, to je totiž něco. Celá ta rodina je úplně vadná, Nikola může bejt vůbec ráda, že vypadá tak jak vypadá. Já je znám odjakživa, vždycky byli problémový. S Nikolou TO NEMOHLO JINAK DOPADNOUT. Řezal jí otec, řezal ji i otčím. Nic nepomohlo. Jednou jsme jí zavřeli i na psychinu, ale ani tam s ní nic nenadělali. Beznadějná byla. NIKDY NEMĚLA ŠANCI.“

Tohle jsem se na té schůzce dozvěděla.

Celý ten příběh na mě působil neuvěřitelně. Nedokázala jsem si udržet zdravý odstup a několikrát jsem překročila své kompetence.

Ptala jsem se, jak je možné že poslední odebraná holčička byla na rychlo předaná z přechodné pěstounské péče dlouhodobým pěstounům.

Ptala jsem se, jak to že jeden ze synů zmizel z ústavu do jakési hostitelské péče bez toho, aby to máma a táta věděli.

Ptala jsem se, jakou pomoc dostala Nikola v sedmnácti, když se před ní zabil táta jejího syna.

ŽÁDNOU.

„Neměla zájem,“ řekly mi sociální pracovnice.

Snažila jsem se sehnat odpornou pomoc pro Antonína, který je psychicky očividně nemocný. I on byl jako dítě přítomný smrti, byl v bytě se svou mámou, když zemřela. I on byl z rodiny, kde bylo násilí, ani on vlastně nikdy neměl šanci. Poté, co byl propuštěný z psychiatrie s receptem na nějaké léky a neměl se kam vrátit, neměl kam jít, se o něj nikdo nezajímal.

„To zhroucení bylo účelové,“ řekly mi sociální pracovnice, které u toho tenkrát byly.

Konferenci jsme uspořádali, rodina se částečně sešla, dokument byl natočený.

Nikole a  Antonínovi se před několika měsíci narodila další holčička.

Pár měsíců žili společný sen – sen o rodině. Dosáhli svého, stát jim nechal jejich dvě děti. Nikola celkem sedmkrát rodila, aby sama sobě a světu dokázala, že může být dobrou mámou. Bylo jí dvacet sedm let.

Včera jsem dostala zprávu, že zemřela.

Zemřela na embolii.

Antonín se zhroutil, je někde na ulici. Myslím, že nemá šanci.

Nikola neměla ani pohřeb. Její rodina se od všeho distancovala.

Holčičky se jmenují Šantal a Lilliana.

Jsou v ústavní péči.

————————————————————————-

Vím, že věci nejsou černobílé.

A ano, i mě při pohledu na holčičku vyrůstající s náhradní mamkou a taťkou proběhlo, že se má líp, než kdyby byla s Nikolou. Že takhle z ní něco bude. Že takhle má šanci.

Osobně nemám nic proti sociálním pracovnicím. V osobním životě mám štěstí na ty, které kopou za děti. Před těmi smekám.

Chtěla bych vědět, kde jsou Nikoly věci. Hračky a serepetičky, které shromažďovala a schovávala pro své děti. Chtěla bych je někde uložit a jednou je dát jejím dětem.

Chtěl bych, aby věděly, že i když byla jejich máma praštěná a spoustu věcí nedokázala, byly milované.

odkaz na dokument

https://www.ceskatelevize.cz/porady/11535643611-rodina-je-nejvic/dily/

4 komentáře

  1. Dobry den paní Marcelo. Diky Vasemu prispevku na fcb jsem se proklikala na Vase stranky a dokument o kterem jsem nemela ani tuseni, ze v tv probehl. Koukala jsem na celou serii a ze vsech me nejvic dostal tento pribeh. Zlomil me, brecim a nemuzu prestat. Je mi neskutecne lito lidi, kteri opravdu proste NEMELI SANCI… lito jejich deti… te beznadeje, ze nekdy to asi opravdu nejde… preju stesti vsem Nikolcinym detem a verim v jejich stastny zivot… zaslouzi si ho za jejich rodice.. PS: prosim nasla jste ty veci? A Vam dekuji za ten celkovy pohled na ne (videt je jinak)a ze jste se snazila pomoci. Budete uzasna zena.

    1. Dobrý večer, omlouvám se za pozdní odpověď, zatím to tady na webu moc neumím…Věřte mi, jsem úplně stejná jako většina z nás, nejsem nijak vyjímečná. DĚKUJU ZA ZÁJEM O TÉMA … Přiznávám, že jsem vše okolo Nikoly pustila. Poté, co jsem zjistila že se o ní nepostarala její rodina ani po smrti atak… neměla jsem na to řešit to dál. Věřím, že to s jejíma dětma dopadne dobře a holky že se jednou dostanou k dokumentu a ráda jim pak řeknu, že jejich máma sice byla praštěná, ale rvala se o ně jako lev. Děkuju moc, Marcela

  2. Dobrý den, z dokumentu i z Vašeho příspěvku je jasné, jak moc jste se rodině snažila pomoci. Z příběhu mě ale mrazí. Sociální systém, který by měl umět udělat vše potřebné, aby rodina zůstala pohromadě a když by to nebylo možné, tak aby alespoň děti vyrůstaly spolu (a pravidelně se stýkaly s rodiči- věděly, že jsou milované, jen to prostě jinak nešlo), děti odebírá i umisťuje nesystematicky, rodině zřejmě není na začátku problémů nabídnuto poradenství- finanční, psychologické…nemají se o koho opřít, nemají peníze, bydlení.
    Přemýšlela jsem i nad tím, zda by se nemohly i nezletilé maminky s miminky (z nefunkčních rodin, DD) umisťovat, pokud by měly zájem, do pěstounských rodin a tam se naučit vše potřebné. Moc by mě zajímalo, zda stát alespoň teď umístil všechny děti paní Nikoly do adoptivních či pěstounských rodin a kolik jich vyrůstá společně. Jsem už 20let dlouhodobou pěstounkou 2dětí a biologickou maminkou dalších 3dětí, tak mě tento příběh vzal za srdce.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *