Před pěti lety

Tohle povídání jsem napsala 6.5.215. V té době jsem neměla ani tušení, že z nás s Jardou jednou budou dlouhodobí pěstouni třech malých prcků a myslela jsem si, že děti v takovém stavu, v jakém byly holky, jsou výjimkou. Po pěti letech vím, že případů, kdy děti nedostávají najíst, nikdo si s nimi nehraje, děti zavřené v jednom pokoji v jedné postýlce třeba celý rok, děti, které sedí v rohu pokoje, když jejich maminka souloží s klientem, děti které nemají jedinou hračku zato spoustu modřin… že takových dětí je u nás spousta. Během těch pěti let jsem pracovala jako Koordinátor rodinných konferencí i s rodiči ohrožených dětí a měla jsem možnost nahlédnout do života těch, kteří dětem ubližují. Ty příběhy se pořád opakují a ti dospělí pokračují v tom, co zažili oni sami jako děti. Nic jiného neumí.

Holky se mají dobře, mají skvělou rodinu, vídají se se svojí mámou a občas se potkají i s naší rodinou. Tenhle příběh dopadl dobře a já si stále myslím, že se vůbec nemusel odehrát, kdyby někdo zakročil mnohem dřív a mnohem lépe.

Holky (7 a 8 let) k nám přišly po domluvě s jejich maminkou, která souhlasila s tím, že nastoupí dobrovolnou léčbu. Čekala jsem dvě uplakaná děvčátka, která nebudu moc od jejich maminky odtrhnout.

Místo toho mi skočily do náruče holčičky, které mamce nedaly ani pusu a s úsměvem šly k nám domů.

V tu chvíli jsem věděla, že je to průšvih. Normální dítě jen tak nepřesadíte, normální dítě pláče, když má být bez mámy. Dítěti normálně zasazenému v rodině přesazením ublížíte.

Holky byly zlaté. Všechno snědly, uklízely, byly tiché, hodné, zvyklé být samy. Během několika dnů jsem zjistila to, na co do té doby nikdo neupozornil: že se jedná o deprivované, silně zanedbané děti, možná cíleně týrané. Vše jsem nahlásila, objížděla lékaře, psychologa, hledala v knížkách, telefonovala…. Hodně jsem brečela, skutečnost byla tisíckrát horší než teorie.

Maminka se vrátila z léčení a zažádala o vrácení dětí.

Sociální pracovnice s ní vedla rozhovor, maminka se kála, přiznala, že byla hodně unavená, že děti zanedbávala, ale už ví, co bylo špatně a už se to nebude opakovat. Podepsala papír, kde slíbila, že bude s holkama vstávat, vodit je do školy, chodit s nimi ven….Moc mi děkovala za pomoc, holky k ní jely na víkend, pak na další a pak se k ní vrátily…

Ten večer mi od maminky přišlo několik sprostých esemesek. Po týdnu jsem telefonovala do jejich školy a jejich lékařce, vše se zdálo v pořádku.

My dostali do péče miminko.

Měsíc po návratu děvčat domů se jejich maminka rozhodla ublížit si. Zasáhla sousedka, holky byly odvezeny do dětského domova.

A tady se poprvé zlobila na systém: jsme schválení až pro tři pro děti od narození do osmnácti let, měli nám dát vědět. O tom, že jsou v DD jsem se dozvěděla náhodou. DD mi nedovolil návštěvu, trvalo skoro měsíc a musela zasáhnout paní z krajského úřadu, než mi dovolili za holkama jet. Dneska už vím, že bych péči o novorozence a o ně dvě nezvládla.

Měsíc nula: První setkání bylo strašné. Holky mě nepoznaly ( alespoň to tvrdily). V DD se jim líbí, nic jim nechybí, smutno jim není. Nemluvily, vzaly se čokoládu, seděly a koukaly mimo mě. Dalšími návštěvami se to zlepšovalo, připravovala jsem, že až odevzdám miminko, o které se starám, vezmu je k nám domů. Jela jsem za nimi první školní den, Kecalka šla poprvé do školy. Sledovat, jak děti z DD nasedají do autobusu a hromadně jednou do školy, dívat se na čtyři prvňáčky, kteří sedí ztracení ve třídě plné dětí a rodičů bylo strašné. Den po předání Skřítka Vítka ( miminka) do nové rodiny si pro ně jedu.

Měsíc první : Na pokoji jich bylo osm, čtyři holky dohromady jednu skříň. Věci, které jim sbalila sociální pracovnice a vzala sebou se nenašly. Sociální pracovnice DD mi holky předávala se slovy, že nesouhlasí s tím, aby šly k nám, že jsou na hranici inteligence, že jsou manipulativní, hysterické, že je přivezu brzy zpátky… Doma jsou hodné, pečlivě poskládají věci, které jsem jim nakoupila ( nemají nic, z DD odjíždějí v tom, co jsem jim převezla), všechno snědí, po ulehnutí jsou jak myšky. Spojuju se s dětskou psycholožkou a začínáme k ní pravidelně jezdit na konzultace.

Měsíc druhý : Vozíme je do malotřídky do sousední vesnice, paní učitelky si myslí, že základní školu by měly zvládnout v pohodě. Holky strašně špatně mluví, počůrávají se, občas se pokakají (a co hůř, neřeknou to a zůstanou v tom…). Na mou otázku, jak to dělaly s počůráváním v DD odpoví, že měly v noci plínky… Ozvala se maminka, přeje si holky vídat. Jednou za týden se s ní setkáváme v dětském centru, holky se okamžitě při setkání vrací do minulosti, nemluví, koušou si nehty, chovají se, jako by jim byly dva, po setkání se vždy počůrají. Neustále po mně lezou, pořád se na mě věší, pořád opakují, jak mě mají rády. Je to úmorné, nepříjemné. Lezou tak po každém, kdo se na ně usměje.

Měsíc třetí : Škola v pohodě, chodíme plavat, hodně cvičíme rehabilitační cviky, učíme se dýchat – holky vůbec neovládají své tělo, nedokáží zadržet dech, sáhnout pravou ruku na levé koleno … Píšeme si pravidla naší domácnosti, hlavně to, že když se někdo počůrá nebo pokaká, musí se to říct, umejeme se a převlékneme…Pokaždé, když se to podaří, tleskáme, stejně jako se tleská, když roční mimčo udělá bobek do nočníku ….Maminka nastupuje do práce, setkání budou na její žádost jednou za čtrnáct dní, podle směn. Na radu terapeutky děláme “ mumii“, balím je na pevno do deky a chovám je, lezeme po čtyřech, zpíváme Vraný koně… Hračky pro jejich věk uklízím.

Měsíc čtvrtý : Chystáme Vánoce, holky jsou jako u vytržení: pečení cukroví, výzdoba, psaní Ježíškovi. Štědrý den na chalupě s celou naší rodinou, druhý den si je maminka bere na odpoledne (přestěhovala se na ubytovnu kousek od nás). Otázky typu Kam od Vás chodí děti? ( buď se vrací do rodiny, pokud se rodiče uzdraví, nebo se jim najdou noví teta se strejdou, u kterých děti budou už napořád a někdy bydlí až do dospělosti v DD), Můžu ti říkat mami? (říkej mi jak chceš, ale jsem teta, která se stará o děti nemocných rodičů, maminku máš). Zkouším nechat jim volný průběh v rozhodování: můžou si dát jídla kolik chtějí, rozhodnout si co chtějí dělat – musím to stopnout, nejde to, totálně se přežírají, nemají žádnou hranici, nevědí, co mají dělat, nedokážou si samostatně hrát, když jim nechám “ volno.“ sedí a koukají…

Měsíc pátý : Vysvědčení, jedna samé jedničky, druhá dvě dvojky. Oslavujeme. Jezdíme na hory, lyžujeme, bruslíme. Je to pro ně nové a jde jim to dobře.Vytleskáváme rytmus, zpíváme, sledujeme pohádky a vyprávíme. S mamkou se vídají každý týden, maminka vysloví přání, abych u setkávání nebyla: holky se k ní chovají jinak, když jsem nablízku. Krajský úřad má pro holky vhodné pěstouny. Svolává se případová konference. Z věty Mám tě teto ráda se stala otázka: A máš mě ráda? Stokrát denně. Začínáme se normálně mazlit, dokáží si ke mně lehnout jen tak u televize a sledovat příběh.

Měsíc šestý : Nebýt mediátora, nejspíš se ničeho nedobereme. Spousta emocí. Maminka chce holky zpátky, miluje je – přitom by potřebovala ještě nějakou dobu, aby byly u nás, vidí, jak jim to prospívá, potřebuje tak ještě rok, aby jí bylo fajn … Já mám pocit, že na ně kašle, nechápu, že jí stačí vidět je tak málo. Bojím se toho, co vzniká – bojím se připoutání. Podle znalce jsou holky zanedbané a silně deprivované, v naší péči významně prospívají, další průšvih už neunesou. Maminka je ochotná zahájit terapii (ona, holky a psycholog) a já je tam budu vozit. Našla jsem azylový dům, kde by s nimi mohla být do dospělosti, pokud bude dodržovat stanovený řád a soud to posvětí.

Měsíc šestý :Sedím u psychologa, tentokrát sama za sebe. Něco se láme – holky k nám už patří. Mé mámě říkají babičko, o víkendu přespávají u mého bráchy. Chodím s nimi do sauny, hrajeme divadlo. Občas vymrzují s jídlem, co chce jedna, nechce druhá. Dokážou nedojíst, což je velký posun.Začínají si stěžovat paní učitelky, občas jedna kecá při vyučování, druhá zapomene úkol. Otázky: Co se stane, když se mamka neuzdraví ? Slavíme narozeniny Kecalky – vypráví, jak je s námi slavila loni a pamatuje si každý detail včetně toho, co měla na sobě za šaty. Ujišťuju Náfuku, že její budeme slavit taky dohromady, i kdyby už byla u své maminky. Máme za sebou dvacet dnů bez počůrání a pokakání.

Měsíc sedmý: Odstranila jsem z postelí nepromokavá prostěradla, nejsou potřeba. Zaměřuju se na logopedii, připadá mi, že se holky uvolnily a má to konečně smysl. V řeči udělají během pár týdnů přímo kvantový skok a konečně si užívají mluvení. Melou. Melou pořád, ve škole, při jídle, v posteli. Konečně občas musím říkat Ztichni. Hurá. Jedeme přes celou republiku – já, sociální pracovnice, moje klíčenka z doprovodné organizace a bio maminka – podívat se na azylák, kde by mohly všechny tři bydlet. Pravidelně vozím holky na terapie s maminkou. Náfuka maluje pořád dokola velký dům se spoustou okýnek a v něm je ona, ségra, já, můj muž, naše děti, babička a děda ( mý rodiče) a někdy tam namaluje i mamku. Vyprávíme si o dětech, které mají nemocné rodiče, kteří se o ně nemůžou starat… Někteří nikdy.

Měsíc osmý : Psycholožka, s kterou spolupracuju já a která mě od začátku doprovází, přijede k nám na návštěvu. Já a ona a maminka holek jdeme do parku, kde si tři hodiny vyprávíme. Maminka je ráda, že holky nejsou v DD a má pocit, že je jim u nás strašně dobře. Bojí se, že jí budou vyčítat, že jim nemůže dát to co my. Říká mi : Vy máte muže, auto, peníze. Já jí odpovídám : a Vy jste máma. Psycholožka nás koriguje, potvrzuje, že chápeme obavy ze selhání, obrušuje moje dotazy jak to bylo dřív, proč jim máma dělala to a to, mluvíme o budoucnosti. Já vyslovuju přání, abychom mohli v životě holek zůstat, teoretizujeme o tom, jak by to mohlo být, jak by mělo probíhat předávání ( postupné, jakási střídavá péče, kdy já a můj muž budeme bydlet v penzionu poblíž azylového domu) … Maminka by měla vymyslet pro holky samostatný program, vzít je na výlet, psát s nimi úkoly…. Otvírá se a začíná vyprávět o své dětsví. Mrazí mě z toho.

O tom, co bude, rozhodne soud. Není nic jisté, je otevřených několik cest. Já se snažím dělat to nejlepší co dokážu a dodržovat rady, které jsem dostala: holkám nelhat, neodsuzovat jejich rodiče, být důsledná a přijmout je do svého srdce. Pomáhá mi ujištění mého mentora, kluka, který prošel náhradní rodinnou péčí a který patří mezi kapacity v oboru dětské psychologie : Ze všeho, co jim dáš, i když to bude jen po omezený čas, budou čerpat po zbytek života.

Netvrdím, že všechno je v tom, jak je u nás nastavená péče o ohrožené děti, je dokonalé. Pokud narazím na problém, snažím se ho odstranit – komunikuju s úředníky, sociálkou, krajem i ministerstvem.

V NRP neexistuje dokonalé řešení. Nikdo Vám s jistotou neřekne, co bude dál. V naší situaci se může ublížit tím, že se děti přesadí do cizí rodiny a nebo tím, že se vrátí do té své.

Prevence, práce se selhávajícími rodinami, to je směr, kterým se chci v budoucnu vydat, kde vidím největší smysl.

Nevím všechno, nemám patent na rozum a ani na pravdu a často o sobě pochybuju.

V DD jsem viděla vyhořelou “ tetu,“ která mi řekla, že to s holkama nemá cenu. Občas nějaký odborník na ohrožené děti zvolá, že přechodná pěstounská péče nemá pro starší děti cenu. Občas slýchám, že asociální matky by se měly kastrovat. Sem tam mi přijde sprostý email o tom, že by mě měl někdo zacpat hubu ( to když napíšu něco o politice), někdy mě někdo nařkne z toho, že se snažím psaním o mé práci zviditelnit.

Je to nic proti tomu, jak se holky s výrazem panenky Chucky mění díky mé práci v holky, které dokáží rozeznat, kdy je jim veselo a kdy smutno.

To kvůli holkám a dalším dětem jsem ochotná podstoupit martyrium hlasování soutěže Maminka roku 2020. Hlasuje se do půlky července a každou hodinu. Děkuju za každý hlas a slibuju, že výhru využiju v tom, o co se snažím : Změnit pohled společnosti na ohrožené děti a nás, jejich pěstouny.

https://maminkaroku.maminka.cz/soutez/maminkaroku/2020/profil/169/marcela-tobiasova


Označeno , , ,

1 komentář: „Před pěti lety

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *