OPÁČKO Z ROKU 2016 – A STÁLE SE NIC NEMĚNÍ

Malou jsme si přivezli před šesti týdny. Vážila tři a půl kila a byly jí čtyři dny. Její máma jí porodila a po porodu odešla. Nedala jí ani jméno – a my se rozhodli říkat jí Vanilka.

Přivezly jsme si ji domů kolem desáté odpoledne. Plakala. Rozbalila jsem ji a přiložila si jí na prsa. Začaly jsme dýchat v jednom rytmu, malá se pomalu zklidnila, uvolnila a usnula.

Takhle spala následující dny. Kdykoliv jsem se ji pokusila položit do postýlky, spustila pláč. Můj muž mě střídal, abych se mohla umýt, nakoupit, protáhnout se.

Zpočátku jedla každé dvě hodiny.

Ve vaničce jsme jí koupali jen párkrát, jakmile se zahojil pupík, vzala jsem si jí sebou do vany. Nejdřív položenou na mém hrudníku, jen ve trošce vody, postupně jsme připouštěli víc a víc a malá se čím dál víc odvažovala uvolnit, protáhnout se, ponořit se. Dnes, v šesti týdnech, leží na vodě, usmívá se a začíná se vrtět, jako by chtěla uplavat.

Šest týdnů se náš život točí kolem ní. Krmím jí, když si řekne, koupeme se, když je krásně odpočatá, ven jdeme, když je dobrá teplota vzduchu. Spát chodím s ní, zatím jsem se od ní vzdálila třikrát – to, když jsem jela nakoupit. Nechodí k nám návštěvy, pouze jednou se zastavila moje mamka.

Poslední týden začala malá v noci krásně spát – usíná kolem desáté a budí se v pět ráno. Nakrmím jí a dám si jí vedle sebe do postele. Budí se s úsměvem, ví, že jsem vedle ní.

Od třetího týdne se usmívá. Její úsměvy jsou čím dál častější, kdykoliv se na mě koukne, usměje se. Když mě nevidí, zakřičí. Reaguje na můj hlas, ozvu se a ona zabrouká…

Byla už tisíckrát pusinkovaná od čelíčka po kotníčky, tisíckrát jsem si k ní přivoněla, tisíckrát jí k sobě přitiskla…

Je to šťastné usměvavé miminko – i přes nesledované těhotenství a špatný start do života.

Dětský pokojíček. Miminka jsou hodná, leží a koukají ...
Pokojíček v kojeneckém ústavu

Ano, v ústavech je dnes už hezky barevně, plno hraček a věcí. Ale – stále se tu střídají lidé a stále jde jen a pouze o ústavní formu péče. Děti jedí, když je čas k jídlu, koupou se, když je čas k mytí a jdou spát, když je čas na spaní. Ne podle nich, jejich naturelu a potřebě, ale podle ústavního řádu.

Kdyby se „naše“ malá dostala do ústavu a ne k nám, dnes by se ještě nesmála. Každý, kdo kdy navštívil kojenecký ústav, musel vidět, jak jsou děti v něm umístěné, jiné. Jsou hodné. Leží a koukají. Nebroukají, nevrtí se, nepláčou. Nemají totiž proč – na podněty nedostávají řádnou odpověď.

Není v moci jedné tety, která má na starost pět dětí (ten lepší případ), vyhovět všem dětem. Dobrovolníci z kojeneckých ústavů vyprávějí o tom, jak se děti nesmí nad plán chovat, protože by si zvykly a pak by chování vyžadovaly. Dítě, které je bojovník a hlásí se o svou pozornost, se nechá vyplakat v jiné místnosti, aby nerušilo ostatní děti… V ležení a koukání.

Herna dětí ...krásně barevná.
Hernička v kojeneckém ústavu

Naše Vanilka už je velká slečna. Je krásná, šikovná, chytrá a milovaná. Nepotřebovala žádnou speciální péči, jen dostatek pozornosti a lásky. Je v úžasné rodině, dokonce má už i sestřičku.

Jenže – já už přechodnou pěstounskou nejsem a nebudu. Skončila jsem, stejně jako řada mých kolegyń a nedivím se těm, které o ukončení uvažují. Bylo by krásné, kdyby pěstouni nepotřebovali peníze, ale potřebují. Musí zaplatit nájem, naftu, musí se najíst.

Co myslíte, bylo by líp Vanilce v herničce z obrázku nebo tam, kde byla, v naší náručí?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *