moje cesta k domškoláctví

Jako mámu mých dětí mě vůbec nenapadlo, že se věci dají dělat jinak. A tak jsme doma biflovali, přepisovali a já podepisovala poznámky.

Byla to tenkrát taková norma.

Teď jsem pěstounskou mámou holčiček Madlenky, Berušky a školáka Zbojníka.

Zbojník do první třídy nastupoval s paní asistentkou. Všechno bylo fajn. Učil se dobře, pomoc potřeboval hlavně s tím, aby nevykřikoval, neběhal a nezbořil školu. Chodil tam moc rád a já byla překvapená z toho, jak hodně se změnil přístup a jak je škola vstřícná. Paní učitelce patří náš velký dík.

V druhé třídě  měl paní asistentku sdílenou s dalšími dvěma dětmi a navíc na pár předmětů místo „své“ paní učitelky,  paní učitelky jiné.  A začaly problémy, jako třeba ztracená učebnice do Prvouky. Když mi tvrdil, že ji nejspíš nechal v jiné třídě, kam musí on a ještě pár kluků s paní asistentkou z hodiny odcházet, myslela jsem, že špatně rozumím. Rozuměla jsem dobře. Paní učitelka si nepřála být rušena a tak je posílala z hodiny pryč.

KNIHOVNA V HRADCI KRÁLOVÉ – NAŠE OBLÍBENÉ MÍSTO

V třetím čtvrtletí druhé třídy měl na lístečku se známkami z výtvarky, prvouky a tělocviku dvojku. Právě z těch předmětů, kde ho učily jiné paní učitelky. Ve svých osmi letech věděl, že neumí malovat, že učit se o světě je nuda a navíc, že je kopyto na pohyb.

Śkola ho přestávala bavit. Prvouka pro něj byl nudný předmět, v kterém mu paní učitelka červeně zatrhávala gramatické chyby. Z tělocviku se stal stres, protože “ Já prostě nemůžu tu svou energii ovládat, mamI.“ A malovat už nechtěl ani doma.

Ŕekla jsem si, že tude cesta nevede.

Od letošního září máme domácí vyučování. Prvních šest týdnů jsme trávili u moře a já byla trochu ve stresu z toho, že se neučíme pravidelně a poctivě. Třetí třída začíná násobilkou, skladbou věty a také přibyla angličtina … a my se plácali v písku, násobili pomocí kamínků a mušliček a poslouchali španělštinu. A taky jsme viděli spoustu mořské fauny, vysvětlili si pojem hranice státu, nakoukli do Afriky, řešili proč a co je odliv a tak.

PŘÍRODOVĚDA
MATEMATIKA
ČTENÍ

Teď, po návratu domů,  se snažíme o jakýsi pravidelný režim a světe div se, funguje to.

Ráno se pomazlím s Beruškou, učešu jí vlásky a manžel jí odvádí do školky. Ještě než odejdou, přinese mi k pomazlení Madlenku a Zbojník se mezi tím nasnídá a rozkouká. PAK SE JDE UČIT – má od  večera přichystaný sešit – buď násobilku nebo nějaké sčítání x odčítání, případně doplňovačky i, í, u, ú, ů apod. Zvykl si na to a celkem nám to funguje.

A pak jde běhat, pěkně rychle, aby si hlava odpočinula a tělo se vyvětralo. A pak se zase učíme, ale tak nějak volně. Různě. Skládáme věty, čteme knížky. Povídáme si. Mazlíme se, zpíváme a tak. Vaříme. Mimochodem, vaření je výborné na pochopení objemu a hmotnosti, na probrání toho co kde roste, jak žijí různá zvířata a tak …

MALÁ SE UČÍ S NÁMI …TAK NĚJAK PO SVÉM
KLUČIČÍ A HOLČIČÍ ROD. A JEŠTĚ TEN PROSTŘEDNÍ.

STRAŠNĚ SE NÁM ULEVILO.

Zbojník chodil ze školy utahaný. I když to nebylo moc poznat, dostával zabrat. Ráno se mu nechtělo vstávat a byl často nemocný.Teď se těší na všechny kroužky, které si vybral. Chodí do plaveckého oddílu, na tanečák, na violoncello … Když chodil do školy, neměla jsem na něj čas. Vrátil se odpoledne, tak tak napsal úkoly a šel se umýt, aby zase ráno odešel …  

ŽIJEME MNOHEM KLIDNĚJI.

Hned týden poté, co jsme se vrátili do Čech, nám zavolala paní učitelka, že potřebuje Zbojníka vidět a zkontrolovat, jak se učíme.

GEOMETRIE A PRVOUKA.
NEBOJ SE MAMI, NAŠE PLANETA JE V POŘÁDKU. TA SE NESRAZILA.

Bála jsem se. Za prvé je ve mně pořád ještě takový ten strach z učitelské autority,  za druhé jsem věděla, že jsme nepracovali nijak intenzivně.

VŠECHNO BYLO V POŘÁDKU.

Zbojník si se svou novou paní učitelkou popovídal, ukázal jí nějaké sešity, ona se ho na pár věcí zeptala a on dostal pochvalu. Nebyl pozadu, vůbec ne. Dohodli jsme se, že může chodit se svou třídou na plavání a že až půjdou do kina nebo na výlet, tak s nimi půjde taky.

Nevím,  co a jak  bude dál. Odborníci nám prorokují těžké časy, šest let života se nedá jen tak smazat, zapomenout ani dohnat. Co vím je to, že kdybych ho teď nechala ve škole a vystavila peskování za to jaký je, a on je opravdu náročný, energický, hlasitý a neuvěřitelně vynalézavý, uškodilo by mu to.

Jsem ráda, že můžeme jít touto cestou. Zdánlivě náročnější, ve skutečnosti naprosto přirozenou a vlastně mnohem jednodušší. Je to i díky tomu, že mám v PP tři děti a jsem jakžtakž finančně zabezpečená. Kdybych měla jenom Zbojníka, musela bych chodit do práce a on do školy, stejně jako řada dalších pěstounů a jejich dětí.

Kam by nás to zavedlo, nevím. Ćím jsem si jistá je to, že domácí vzdělávání je naše cesta k co nejlepší budoucnosti. Jeho i mé.

Označeno , ,

1 komentář: „moje cesta k domškoláctví

  1. Krásně se vás čte,

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *