JAK JSME DĚLALI(Y) KALENDÁŘ

NĚKDY NA JAŘE: S Gábinou, kolegyní, kterou znám z rozhovorů po telefonu, jsme  se shodly, že je potřeba začít něco dělat s tím, jak se o nás, pěstounech, mluví. I proto jsme s jinými kolegyněmi předloni v létě založily spolek Spirit2018. Je na čase začít na tom pracovat.

„Co myslíš, zvládneme udělat kalendář,“ napadlo Gábinu.

„ No jasně že jo“, odpověděla jsem jí.

Co na tom taky může být složitého, že?

Bylo mi jasné, že Kalendář musí představit pěstounskou péči tak, jak jí ještě nikdo nepředstavil. Musíme smíchat fakta s emocemi. Zároveň musí být praktický, musí se do něj dát psát. Musí být velký, tak, aby upoutal pozornost v kancelářích, v čekárnách, v sálech. A musí být zároveň jemný a něžný, tak, jako mateřská náruč …

Rozdělily jsme si úkoly – Gabča si bere na starosti fotografie a já text do kalendáře a jeho prodej. Také  platím náklady a riskuju, že se mi peníze nevrátí. Domlouváme se, že kdyby se náhodou něco na kalendáři vydělalo, dáme výtěžek jedné z nás – pěstounce děťátka se zdravotním hendikepem.

Jsme domluvené, že Gabča bude zajišťovat veškerou komunikaci s modelkami, já v tom nejsem dobrá. Nechci s nikým nic domlouvat a ani nikomu nic vysvětlovat.  

A ještě něco – kdybychom se náhodou dostaly s kalendářem do televize, jde tam Gábina. Já mám z kamery fóbii. Točila jsem dokument o mé práci, o práci Koordinátora rodinných konferencí a strašně jsem se sama sobě nelíbila. Šlapu si na jazyk, jsem tlustá, divně máchám rukama a mám dalších milion Proč nelézt do televize.

NA ZAČÁTKU LÉTA: Gábina to opravdu zorganizovala. Popravdě, myslela jsem si, že to nedá dohromady. Že se jí nepodaří sehnat fotografku, prostor k fotografování a deset žen – pěstounek (zbylé dvě jsme my), které přijedou v daný termín a budou souhlasit s použitím svých fotek v kalendáři, který já vymyslím. Podařilo se jí to. A teď je to na mně.

V ČERVENCI: Původní plán s grafikem padl. Kalendář by nám udělal, ale až v září. Gábina mi vzkazuje, že si paní fotografka myslí, že to nemůžeme stihnout – že se nenajde tiskárna, která nám kalendář včas – to znamená brzy na podzim, vytiskne. Nepodařilo se nám ani sehnat v Praze prostory na křest a paní, která nám slíbila korekturu textu mi na poslední chvíli napsala, že jí to je líto, ale nemá čas.

No, ještě že já mám času plno.

Sedím po večerech u počítače a píšu povídání o pěstounství. Vyptávám se kolegyň, co je vedlo k tomu, stát se pěstounkou. Ptám se, jaké měly pocity z přípravy, jaké bylo jejich první dítě, vyptávám se na jejich partnery.

A zkoumám, jak se udělá kalendář. Jak se dělají jednotlivá okénka a v jakém formátu se posílá materiál do tiskárny?

ZAČÁTEK SRPNA: Gábina se ptá, kolik bude kalendář stát. Já nevím. Ptá se, kolik jich necháme vyrobit. Myslím si, že se jich prodá padesát? Není to moc? Nevím, nevím vůbec nic. Naše malá ječí, jakmile vezmu do ruky telefon. Sednout si přes den k počítači je nereálné. Můj muž je buď v práci a nebo požaduje, celkem oprávněně, abych se věnovala jemu a našim třem malým dětem. Sedám si k počítači večer po jedenácté, když už všichni spí. Zvládneme to?

POLOVINA SRPNA: Konečně jsem dostala fotografie na kalendář. Jsou krásné. Vyjadřují to, co mají vyjadřovat –  intimitu, odvahu, elán a lásku, lásku samozřejmě. Posílám je grafičce, paní, kterou mi před pár dny seslalo samo nebe. Jednou večer  na mě v počítači vyskočil krásný web s květinami. Podívala jsem se kdo ho dělal a s údivem zjistila, že je naše sousedka. Maminka tří dětí, co vypadá jako studentka střední školy, Miriam.

Hned jsem jí napsala. A druhý den už jsem byla u ní v obýváku. Vybalila jsem na ní to, co potřebujeme, že to potřebujeme hned a že na to máme omezený rozpočet. Můj rozpočet, neopomněla jsem dodat. A ona souhlasila.

S tím, že se přidají, souhlasily i holky ze Spiritu – Petra, Hanka a Marcela. Vůbec jsem neměla představu, co všechno bude nutné zařídit. Udělat e-shop, vymyslet, do čeho se budou kalendáře balit, jak se budou posílat, propojit prodej s fakturací… opět se ukázalo, že mám  víc štěstí, než rozumu. Štěstí na lidi kolem mě.

TŘETÍ TÝDEN V SRPNU: Napsala jsem asi sto padesáti tiskárnám. Cena tisku kalendáře je mnohem větší, než jsem si myslela. Domluvila jsem prostor na křest, takovou krásnou zahradu. Jenže nám na něj asi nikdo nepřijede. Napsala jsem politikům, doprovodným organizacím, celebritám. Většinou nám ani neodpověděli. A to jsme zasílali krásné pozvánky a máme krásné logo.

KONEC SRPNA: Mám trochu nervy.  Našla jsem tiskárnu, kde nám vytisknou pět zkušebních vzorků kalendáře. Potřebujeme je na křest a hlavně na to, abychom mohli odstranit chyby. Jeden kalendář vyjde na osm stovek. Do tisku ho posíláme pět minut před uzávěrkou, stále jsme něco ladily. Holky z kalendáře postupně ruší účast na křtu, nepřijede jich ani půlka. Mrzí mě to. Zároveň máme informaci, že se našla tiskárna, která nám kalendáře vytiskne zadarmo. Dostáváme adresu, ale nikdo na náš email nereaguje. Je to velmi nepříjemné, protože potřebujeme určit, za kolik se kalendář bude prodávat a zákulisím to, že nebudeme platit tisk, už letí ….

„Dokojím a odešlu to,“napsala mi Miriam.

ZAČÁTEK ZÁŘÍ: Volali mi z tiskárny, jak hodně ty kalendáře potřebuju. Měly být ve čtvrtek, ale nejsou. Nebudou ani v pátek. V pondělí je křest.  Prostě nemají barvu. Přestože jsem platila předem, vypadá to, že s tím nepohnu. Varianta, že by kalendáře dovezli přímo na místo křtu, padá. Je pátek večer a s mým mužem jsme na  večeři – sami bez dětí po dlouhé době a na dlouhou dobu naposledy – v úterý odlétám na šest týdnů k moři. Telefonuju – mluvím s tiskárnou, s výrobou, obchodním oddělením i s majitelem tiskárny . Pak volám Gábině a dohodneme se, že oficiální křest prostě nebude. Kalendáře nemám. Volám to Petře, ale ta je proti. Rozeslaly jsme množství pozvánek. Co kdyby někdo přijel? Volám zpátky Gábině, vysvětluju jí, že my jet musíme, v tom má Petra pravdu, i když to bude křest nekřest. Tu večeři, kterou jsme s Jardou naplánovali několik týdnů dopředu a kvůli které jsme jeli šedesát kilometrů, protelefonuju a probrečím.

ŠESTÉHO ZÁŘÍ: Je sobota po obědě a někdo zvoní. Za dveřmi stojí chlap a veze mi ty kalendáře.

OSMÉHO ZÁŘÍ: Na křest opravdu dorazilo několik hostů. Nakonec je z toho milé setkání. Vypadá to, že se kalendář líbí a já mám opravdu dobrý pocit z dobře odvedené práce. Točíme video a děláme fotky. Kalendář musíme začít propoagovat, abychom věděli, jestli bude zájem. 

DEVÁTÉHO ZÁŘÍ: Odlétám s dětmi do Španělska. Vrátím se v druhé polovině října.

PŮLKA  ZÁŘÍ: Miriam se snaží zprovoznit objednávkový a prodejní systém, není to vůbec jednoduché. Ozývají se první zájemci o kalendář – a stačí k tomu propagace na facebooku. Marcela posílá na účet SPIRITu svých pět tisíc korun s tím, že za ně máme pořídit kalendáře, které rozdáme. Politikům, úředníkům, těm, co rozhodují. Petra komunikuje s tiskárnami, vypadá to, že už má vybráno. Taky zajela do podniku na výrobu krabic a navrhla krabici na kalendář.

KONEC ZÁŘÍ: Snad jsou opravené všechny chyby, které v kalendáři byly. Petra zamlouvá tiskárnu, domlouvá zálohu. Kalendář se bude posílat v krabici, srulovaný a zavázaný provázkem, na kterém bude na kartičce napsáno Děkujeme. Máme první objednávky, ale bortí se nám systém. Miriam dělá co může, aby odstranila chyby. Nemám odvahu zeptat se jí, kdy spí.

ŘÍJEN: Kalendář jde do tisku. Petra jich nechala natisknout pět set.

„Myslíš že se prodají,“ ptám se jí.

„ To předpokládám,“ odpoví mi.

LISTOPAD: Od chvíle, co jsem se vrátila od moře, moje každá volná chvilka patří kalendáři. Píšu desítky emailů s jeho nabídkou, představuju nás a pěstounství. A lidé odpovídají a objednávají. Tedy někteří. Z politiků si kalendář objednala p. Adamová z TOP09, dále na jeho nabídku reagovali Piráti s tím, že to proberou a jinak nám z politických stran neodpověděla žádná. Proto jsme se já a Petra vydaly do Prahy a některým, těm, kteří mají co dočinění s náhradní rodinnou péčí, jsme kalendář rozvezly. Stavily jsme se na MPSV, v poslanecké sněmovně a zajistily jsme, aby se kalendář dostal na ministerstvo spravedlnosti přímo k paní ministryni.

ZAČÁTEK PROSINCE: Bojím se zavolat Petře. Po večerech, když na chvíli usne miminko, které má čerstvě v péči, balí ona a její muž kalendáře do krabic. Druhý den dopoledne je Petra odveze do zásilkovny a když jí miminko spí, tak zase skládá krabice a balí kalendáře a po cestě pro syna do školy se zase staví v zásilkovně, aby odeslala ty, které přes poledne zabalila. Já pročítám reakce na kalendář a poděkování a začínám si říkat, že se nám to podařilo. Snad.

Dostáváme nabídku do televize Noe. Gábina souhlasí, jsme domluvené. Jenže pak vyjde najevo, že natáčení je v Ostravě. A ona má, bohužel, zrovna ten den, 10.12., soud s chlapečkem, kterého má v péči. Gábina jet nemůže.

DESÁTÉHO PROSINCE: Jedu do Ostravy. Snažím se na to nemyslet, nic si nepřipravuju. Ve vlaku se dozvídám o střelbě, volá mi muž, ať na sebe dám pozor. Najednou mi nějaké mé strachy z toho, jak budu působit na druhé přijdou směšné a já překonávám sama sebe. Mluvím v přímém přenosu do kamery a mluvím smysluplně, srozumitelně a neseknu sebou.

DVACÁTÉHO SEDMÉHO PROSINCE: Ozvala se ČT, že by o nás udělali reportáž. Podaří se to, v co ani nedoufáme: ve zprávách na veřejnoprávní televizi, odvysílají reportáž o kalendáři a o tom, co obnáší přechodné pěstounství. Ta reportáž je hodně podařená – dojemná a pravdivá. Gabriela pustila filmaře do svého soukromí a já ji za to velice obdivuju. Já točila venku u řeky a snažila jsem se mluvit o tom, že se stále dávají narozená miminka do kojeneckých ústavů. Vystřihli mě.

TŘICÁTÉHO PRVNÍHO PROSINCE: Gábina mě zve na natáčení k nim domů, přijede TV NOVA. Je to paráda, ten zájem, ale nejedu. Mám kalendáře plné zuby. Jen tak se válím doma a myslím, že už mě nikdy nenapadne nic tak bláznivého. Nakonec bylo dobře, že jsem do Prahy za Gabčou nejela, protože se natáčení na poslední chvíli zrušilo – onemocněl kameraman.

ČTRNÁCTÉHO LEDNA: Dostaly jsme se do pořadu Sama doma. Upřímně, jsem strašně unavená. Sama doma jsem nebyla asi sto let. V pořadu jsme měly osm minut, čas, kde jsme se snažily co nejvíc vysvětlit to, o co nám jde. Ani nevím, jestli to k něčemu je. Snad ano.

DVACÁTÉHO DRUHÉHO LEDNA: Máme pár posledních kousků kalendáře. Dostáváme krásné zprávy o tom, jak náš kalendář rozbrečel paní v čekárně u lékaře nebo od manželů, kteří se díky němu rozhodli stát pěstouny. Mám dobrý pocit.

Je fajn dělat to, co má smysl.

Je fajn dělat to s lidmi, kterým věřím.

Všichni jsme pracovali zadarmo, včetně našich mužů, kteří se starali o děti, když jsme si my ženy, jen tak někde kvůli kalendáři lítaly.

KONEC LEDNA: Hanka po večerech účtuje a fakturuje jako divá, píše potvrzení našim dárcům (a oni opravdu jsou) a připravuje Výroční zprávu. Původně jsme plánovaly zisk z prodeje kalendáře (bude-li nějaký), věnovat konkrétní pěstounce se zdravotně znevýhodněným děťátkem. Jenže ona to odmítla s tím, že máme peníze použít na další propagaci a podporu pěstounské péče. Od té doby přemýšlíme, jak s penězi naložíme a máme plán.

V ÚNORU: Připravujeme setkání pěstounských rodin, kde zajistíme hlídání pro všechny děti včetně dětí zdravotně nebo psychicky znevýhodněných a dětí biologických, právě proto, aby si naši kolegové – pěstouni, mohli v klidu odpočinout a sdílet své zkušenosti. Dali jsme si za úkol setkání naplánovat do konce února. Tak snad nás děti nechají …

To nejlepší nakonec: zisk z prodeje kalendáře je

59 820kč.

Označeno , , , ,

2 komentáře: „JAK JSME DĚLALI(Y) KALENDÁŘ

  1. jen dotaz ráda bych měla kalendář lze jěště zaslat??? Také s manželem děláme přechodnou péči nyní máme chlapečka z baby boxu a moc se mi líbí co jste vytvořili-s pozdravem Bínová okr. Český Krumlov, jižní Čechy

    1. Dobrý den, myslím že ještě ano, prosím, napište mi adresu a já zašlu platební údaje a poprosím Petru aby ho poslala, objednávkový systém již máme uzavřený. A MOC DĚKUJEME, Marcela

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *