Děti na odpis: Konečná (?)

13. 09. 2017

Zbojník a Beruška v Dětském domově. Jasně, že bych to nikdy nepřipustila. Nedovolila. Nedokázala bych je poslat do děcáku. Můj muž si byl jistý, že se rodina najde. Žádné A co když. O jiné variantě než předání do nové rodiny nechtěl ani slyšet. Mluvil o cestování, o kterém jsme snili, až nám naše biologické děti odrostou. O tom, co bych mohla, a vlastně měla, dělat místo přechodného pěstounství. Mluvil o uklizeném bytě, návštěvě divadel, o večerech ve dvou. O tom, že už si netroufá vychovávat do dospělosti další děti, o únavě.

Nechtěla jsem si vybírat.

Nakonec … paní sociální si spletla telefonní čísla a informaci o tom, že se definitivně nikdo nenašel a že děti půjdou do DD, zavolala místo mně jemu.

A tak to byl on, kdo první nahlas a rezolutně prohlásil, že si děti necháme natrvalo.

Nějakou dobu jsme poslouchali různé věty. Některé zahřály, jiné zamrazily.

Co řešíš, mami? To víš, že to dáte. Podívej se na mě, jak sem skvělej.

No nazdar.

A co geny? Co když bude jako oni?

Pamatuješ jak ten kluk zabil svojí adoptivní matku?

Myslím, že děláte chybu.

Jste staří.

Proč ty si musíš pořád komplikovat život, já fakt nevím.

Nikdy je nebudu mít ráda jako ty naše.

Já to věděla, bylo jasný, že je nedáš. To je dobře.

Myslíš že ty děcáky jsou tak hrozný?

Jo, mami, to je dobře. To je tak hezký. Hoděj se k nám.

Soud jsme měli na den výročí naší svatby. Místo romantiky někde v hotýlku jsme odpovídali soudci na otázky Jak stabilní naše manželství je, Kolik máme ušetřeno a jestli si Myslíme, že jsme zdraví natolik, abychom to zvládli.

Poprvé jsme slyšeli řadu podrobností z života dětí, které s námi budou žít, z jejich minulosti. Chvílemi se v síni nedalo ani dýchat.

Nakonec se pan soudce zeptal Proč.

Proč jsme se rozhodli proto nechat si je. Jsme přece proškolení přechodní. Naše ústavy jsou profesionální.

„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška, „ale ty na ni nesmíš zapomenout. Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“ „Jsem zodpovědný za svou růži…“ opakoval si malý princ, aby si to zapamatoval.

Na čtení rozsudku jsme vzali Zbojníka i Berušku do soudní síně

Všichni čtyři jsme se drželi za ruku, a když pan soudce přečetl, že se nám svěřují do péče, Zbojník zařval Hurá.

Chtěla jsem, aby soud za horou papírů viděl skutečné lidi, byť malé. Aby viděl, o kom rozhoduje.

V jednu chvíli soudci při čtení trochu selhal hlas a zapisovatelka si utírala oči.

Za ten rok a půl, co jsou v našem životě Zbojník a Beruška, jsme ani jednou s manželem nespali se zavřenými dveřmi. Beruška ještě teď občas strašně pláče ze sna. Lehám si k ní, celou jí obejmu a potichu jí zpívám.

Zbojník mi sem tam řekne něco, co budí v noci zase mě.

Já se tě bál, když jsme k vám přijeli. Ale dělal sem, že se nebojím.

A někdy jsem se přitom mlácení počůral i když už sem byl velkej kluk. Nebreč teto, mně to nevadí, už je to za mnou.

Já se strašně bál že Beruška umře. Byla by v nebi a já bych se tam nedostal, protože jsem poznamenanej.

Sem tam mě přepadne obrovský strach.

Dá se to, co zažili, nějak překonat? Stačíme na to? Každý večeř přemýšlím, jestli jsem udělala všechno správně a vždy najdu něco, co jsem měla udělat líp. Někdy křičím, to když si třeba dá do pusy žvýkačku co našel na zemi nebo když narazí kolem do Berušky nebo když natře zubní pastou půlku koupelny a taky se ptám Proč to děláš a to se ptát nemám a taky někdy řeknu Pusť si televizi a dej mi pokoj a tak…

Bývám hrozně utahaná.

Objímám je, kdykoliv chtějí. A že je to často. Zbojník se po mě sápe, tulí se, drží mě za ruku, když mu čtu, hladí mě, když sedíme u jídla, chytá mě kolem pasu, když vařím…O Berušce nemluvím, tu mám na sobě přisátou pořád.

Můj muž chodí se Zbojníkem na fotbal. Přijíždí domů z práce a Beruška už sedí na gauči pod dekou a volá na něj Ke mně poď a nejsem tady …

… už nechtěl žádné děti a díky mně má rovnou dvě.

A bude mě pořád milovat?

Houpu je v náručí. Jako miminka, jako nemluvňata.

Prý je to tak dobře, prý se tím uzdravují.

Nedá se ani popsat, jak hodně tím získávám já.

Držte nám všem palce, potřebujeme to.

Prosím.

Děkuju.

article_photo

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *