ČTYŘI ROKY ŽIVOTA

Jsou to čtyři roky, co k nám do života vstoupila Beruška se Zbojníkem. A protože si Osud řekl, že ti dva jsou málo, dva roky po nich přišla Madlenka. Trávili jsme spolu veškerý čas už v době před karanténou a nemožnost kamkoliv vyjet nebo se s někým potkat nás k sobě ještě víc připoutala.

Na oslavu jsme si upekli dort a nad fotkami jsme vzpomínali na to, co si kdo z nás pamatuje.

Zbojník dokáže popsat cestu k nám i svůj strach, který tenkrát měl. Pamatuje si na to, kdy mi Beruška začala říkat Mami a i na to, jak jí večer, abych to neslyšela, vyprávěl o její pravé mamce. Bál se, že se na něj bude pravá mamka zlobit, když nedokáže zabránit tomu, aby na ni Beruška zapoměla.

Beruška si z doby „před námi“ nepamatuje nic. Má moc vyprávění o tom, jak jsme si já a můj muž přáli malou holčičku a jak se nám, když ji soudní vykonavatel přivezl, štěstím zastavilo srdce.

Já si nad fotkami zavzpomínala na poslední večery, které jsme trávili sami s mužem, výlet do Prahy na Burlesku nebo do Mahenovo divadla v Brně … Chybí mi to.

Můj muž si dodnes pamatuje to, jak se ho Beruška bála. Jak se k ní nemohl přiblížit, být s ní chvíli o samotě, pohladit ji. A jak si od něj poprvé něco vzala – černého plyšového havrana, kterého on, bůhvíproč, dostal od svých přátel jako svatební dar. A jak s pomocí Františka, tak se totiž havran jmenuje, nejdřív získal její pozornost a pak i důvěru.

První, ke komu jsme s dětmi začali pravidelně jezdit, byla Bára a Marek – naši přátelé. Mají totiž obrovskou zahradu a v okolí žádné sousedy, takže tak mohly děti lítat a řvát, jak se jim chtělo. A hlavně Zbojníkovi se tenkrát chtělo strašně moc.Vlastně vůbec nevím, jak jsme ty začátky přežili. Dneska jsou z Báry a Marka také pěstounští rodiče a do své rodiny přijali rovnou dvě děti. A já se tak nějak těším z pocitu, že jsme k tomu trošku přispěli. Vlastně jsme změnili osudy více rodin, za ty čtyři roky se objevilo dost těch, které náš příběh inspiroval a kteří se odhodlali jít stejnou cestou. Úplně největší radost z toho, že se mi daří bořit mýty o „jiných“ dětech, o dětech, které podle řady odborníků do rodin nepatří. Občas si představuju ty “ jiné“ děti, kteří si moji přátelé a kolegové vzali do péče, jako dospělé lidi, kteří důstojně žijí svůj život. A mění svět v lepší.

Během prvního roku naši domácnost ten dvoučlenný gang malých lidí naprosto ovládl. Nepamatuju si všechny Zbojníkovi eskapády, jen těch pár nejlepších, jako je odtržený záchod nebo sousedovo poškrábané auto a taky na jednu jeho zálibu, která mohla mít hodně špatný konec – Zbojník rád a intenzivně hloubil díry do zdí. Kdekoliv a kdykoliv, když byl z dohledu. Tenkrát jsem poprvé viděla naprosto vyřízeného svého muže – jen úplnou náhodou přišel na to, že Zbojník vyhloubil zeď okolo krabičky s elektrikou, úplně až k nějakým drátům, krabičku, o které jsem já neměla vůbec tušení a kam prý stačilo střihnout…

Manžel tenkrát strašně vyváděl a já myslela, že se budeme muset s dětmi vystěhovat. Nakonec si nás nechal, ale stejně mám podezření, že strach z toho, co všechno se může stát, přispěla k tomu, že měl za pár měl za pár měsíců infarkt…Ano, stali jsme se dlouhodobými pěstouny dvou malých dětí i s manželovým zdravotním záznamem o prodělané srdeční příhodě. Koneckonců, vždyť přežil.

Jediný způsob jak to všechno zvládnout, bylo zapojit děti do práce. A máme to tak pořád. Zatím ještě nepřišly na to, že mýt podlahu nebo běhat s košem vlastně není zábava a tak je v tom podporuju. Dostali jsme se do fáze, kdy se Zbojník s Beruškou hádá o to, kdo vyklidí myčku a kdo půjde pověsit prádlo. Jsem na sebe v tomhle směru opravdu pyšná.

Po narozeninách přišly Vánoce, naše první společné. Je to zvláštní, slavit je každý rok v jiném složení – s jinými dětmi. To je úděl Přechodných pěstounů a je to náročné nejenom pro nás, ale i pro další členy naší rodiny. Přechodná pěstounská péče není vůbec snadná a dívat se u vánočního stromu na děti, které příští rok už nejspíš neuvidíte je emocionálně vysilující. Pro mě tedy určitě.

Naše první Vánoce ( a ani cukroví ) se ani v nejmenším nepodobaly těm z časopisů nebo z televizních reklam. A přesto byly nádherné.

Blížil se rok ode dne, kdy nám byly děti svěřeny do péče. A přišlo rozhodnutí, že u nás zůstanou napořád. A pak sedmé narozeniny Zbojníka, první dovolená na horách, třetí narozeniny Berušky, druhé Vánoce a dovolená na Slovensku, Zbojník začal chodit do první třídy a Beruška do školky, dovolená u moře a přijetí Madlenky a najednou jsou to čtyři roky, my jsme rodina a já zapomínám, že jsem je neporodila.

Nehraje to totiž vůbec žádnou roli, nehraje to roli v tom, jak je miluju. Vidím v nich sebe. Svojí mimiku, svoje pohyby. Slyším je mluvit stejným tónem, říkají věty podobné těm mým. Tedy – není to důležité pro mě, pro děti ano.

Rodina je už nějakou dobu naším velkým tématem.To, jak se rodí děti, co to vlastně znamená otec, jestli se musí poslouchat babička i když vás navádí k nějakým špatným věcem.

Beruška maluje těhotné ženy a vysvětliuje Madlence, že jsem ani ji a ani ji nenosila v bříšku. Źe to ta jiná maminka.

Zbojník filosofuje nad tím, kdo to má horší – jestli on, protože svého opravdového tátu nikdy neviděl, a nebo jeho kamarád, kterému tátínek před rokem zemřel. Krčím rameny.

Včera dětem volala jejich babička a máma. A já se musela nějak divně zatvářit, protože se mě Zbojník, když dotelefonoval, ptal, jestli mi to vadí. Jestli něco řekl špatně, zjišťoval.

V takových chvílích na mě dopadá celá tíha tohoto příběhu. Děti bez svých rodičů, rodiče bez dětí, já, pěstounská máma, která dělá co může a stejně bude jen ta náhradní. A každá takováhle chvíle mě znovu a znovu vrací k podstatě, k tomu, že tohle není žádná soutěž v popularitě nebo v tom, kdo má čeho víc, ale pomoc těm nejbezbranějším. Stydím se za svou malichernost, za to že protáčím oči v sloup, když posté slyším, že si ho na prázdniny vezmou, že od nich dostane dron a nebože má hlídat holky, protože už je veliký … ale nemůžu si pomoc.

Každá máma ví, co je to strach o dítě. A většina z nás ví, co je to strach z neznáma.

Myslím, že to je na celém pěstounství to nejtěžší – přestat se bát. Přestat se bát říct si o pomoc, přestat se bát stát si za svým, přestat se bát změny, předsudků nebo ztrát.

A když to zvládnete(me), dokážete (me) cokoliv. Snad.

druhé Vánoce
třetí Vánoce
čtvrté Vánoce

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *