ANDALUSIE A MY – DÍL TŘETÍ

Třetí týden, pořád ještě u Babičky a ve Fuengirole

Během čtrnácti dnů jsme všichni, tedy já, Tomáš, Beruška, Zbojník a Mandlenka, naprosto zpomalili. Nebylo kam ani proč spěchat. A všem nám stále ještě stačilo být u moře, skákat do vln, válet se v písku a nedělat vůbec nic. Ještě nikdy jsem nevydržela být tak dlouho líná.

Kam a proč jezdit?

Co dneska budeme dělat? Budeme na pláži.

Co budeme jíst? Sušenou šunku, klobásky a mango, čerstvý pomerančový džus. A meloun.

Kde si dneska dáme kafe? V té kavárně v parku nebo v hospůdce u přístavu? Já bych zkusila tu novou, jak je asi sto metrů od té, kde jsme byli včera.

A jakou zmrzlinu?  Myslím, že už jsme ochutnali úplně všechny. Dáme si druhé kolo.

Pohled na moře mi asi nikdy nezevšední. Mohla bych sedět na pláži týdny, možná roky. Horkým pískem si masírovat kůži. Nechat vlny, aby mě houpaly. Pozorovat lidi kolem mě a vymýšlet si o nich příběhy.

Cvičící senioři

Psí pláž

Létající ryby

Delfíni

Dvacetiletá kráska a stoletý stařec

Nahá stokilová paní ověšená zlatem a vedle ní vysoký, svalnatý mladík s hebkou, ebenovou kůží

Školní výlet švédských studentek

Když mi Babička řekla, že po Věře a Michalovi přiletí rodina s pěti dětmi, zmohla jsem se jenom na otázku, jestli už u ní někdy byli. 

Ne, přiletí poprvé, byla odpověď. Potěšilo mě to.

Vůbec jsem před cestou nepřemýšlela nad tím, že budeme šest týdnů sdílet domácnost nejenom s cizí ženou, ale i s dalšími lidmi.

Jaká bude nová rodina? A kdo normální má v dnešní době PĚT dětí?

A JAK SE SEM SAKRA VEJDEME ?

Oni byli …jednoduše skvělí.

Máma Dorotka vypadala jako dvacetiletá studentka biologie a táta Marian jak student matfyzu.

Oba klamou tělem, Dorotka je učitelka a Marian právník a ještě k tomu teolog.

 Jména dětí jsem motala, ale postupně jsem se je (ty děti) naučila alespoň rozeznávat.

Tohle jsou ony – tedy jenom děti bez rodičů

Děti se daly hned dohromady. Naše malá viděla poprvé stejně malou osůbku jako je ona a ihned předvedla svůj temperament. Beruška našla v pětiletém F. kamaráda. Svého prvního, opravdového velikého kamaráda. Zbojník byl nadšený, konečně měl někoho, s kým mohl vyvádět. Tomáš nevycházel z údivu. Jako třiadvacetiletý kluk má jasný názor že se s dětmi má sedět doma, ne s nimi někam létat. Natož s pěti.

On … nejel se mnou tak úplně dobrovolně. Za poslední tři roky jsme se vídali sporadicky, stále něco měl, poslední rok pracoval mimo republiku. Naposled přiletěl domův zimě, na tři dny, na pohřeb svého dědy. Jako máma jsem nasekala v minulosti hodně chyb. Nechtěla jsem se vyptávat, být vlezlá, otravovat. Nejspíš to pro mě bylo i jednodušší, prostě jsem ho nechala, ať si jde svou cestou…

…a ta cesta ho po čase, se slovy Mámo, prostě jsem to pos…., zavedla zpátky domů. Stála jsem před rozhodnutím cestu zrušit, odletět a nechat ho být a nebo přemluvit, aby letěl se mnou.

A on letěl.

Myslím, že to co se naučil během této naší „dovolené,“ by se nenaučil za deset let života.

A já dostala šanci své chyby alespoň trochu napravit.

Zatímco snídaně byly v době, kdy s námi bydleli ještě Věra s Michalem celkem nuda, s novou rodinou to začal být adrenalin. Babička např. celkem cíleně dávala na snídaňový stůl  jen určitý počet báboviček s čokoládou. Prostě se musí jíst i ty jiné, ty, které tak moc nechutnají a ty s kousky křupavé čokolády nechávala schované v lednici.

Každé ráno začínalo bojem o ty s čokoládou.

Zbojník jen otevřel oči, už byl oblečený. Čekal, až nad námi uslyší kroky, to bylo znamení, že je i druhá rodina vzhůru. Stál pod schody a číhal. Jakmile slyšel, že z vrchního pokoje někdo vychází, vyběhl nahoru. Pokud se mu povedlo být u stolu první, nabral si všechny čokoládové bábovky a schoval do kapsy. Někdy tam nechal jednu. A někdy to nestihl a to jsem za to mohla já, protože jsem ho nahoru nepustila dřív.

Byla to taková poučná roztomilá zábava. Ono je to fajn, vysvětlovat, že jich víc prostě není, i když víte, že jsou a nebo kontrolovat, kolik jich kdo ukořistil a už stihl sníst. Taky bych je mohla seřezat, ale na to jsem dost líná.

Dorotka s Marianem toho chtěli z okolí vidět co nejvíc. Na rozdíl od nás je tlačil čas. A já koukala na to, jak se balí sedmičlenná rodina na celodenní výlet. V paměti mi zůstala třeba tahle vzpomínka: Všichni už stojí před brankou a jedno z dětí nemá čepici. Rodiče si toho všimnou a tak se čeká, až si jí najde. Mně je jich všech líto a tak nabízím půjčení naší kšiltovky.

“ To neexistuje, byla tu a tak se musí najít,“ odpoví mi rodiče.

A ona se opravdu našla.

Pravidla, poctivost a láska – podmínky k přežití.

Nejlepší bistro ve městě. Výborná káva, neuvěřitelně dobrý hotdog (s avokádem a tatarkou), obrovské vafle a skvělá ledová čokoláda. Tu si dávala k obědu Beruška.

Obrovským plusem bydlení u babičky (za mě jediným), je veliká přilehlá zahrada a bazén (ten se po prázdninách zavírá). V komplexu žije spousta rodin, směs všech národností. A i to je to, proč jsme se vydali na tuhle cestu. Chci, aby děti věděly, že kvalita člověka se neměří podle barvy pleti, nebo místa, odkud pochází.

„Naše“ děti se smíchaly s dětmi z jiných domů, půjčovaly si navzájem hračky, dávaly si ochutnat sladkosti. Tady na té zahradě byl svět naprosto v pořádku.

Každý večer jsme se tu scházeli s „novou“ rodinou a povídali si.

Na fotografii je Dorotka, máma pěti dětí. Hledejte.

Měli jsme zaplacenou polopenzi. Pečená žebra se salátem, kuře na paprice a koláče, zeleninový krém a lasaně, rizoto a broskev se šlehačkou, ryba na vodě a broskev se šlehačkou, vývar a dukátové buchtičky, to byl Babičin repertoár. Vařila celkem dobře, některá jídla vlastně úplně výborně, ale pořád dokola,  čehož si normálně nevšimnete, pokud je nejíte třetí týden jako my…

Večeří začínala skutečně pořádná jízda. Pět židlí a jeden malý gauček, jeden stůl a dvanáct lidí (z toho čtyři pidilidi). Jakmile se někdo zdvihl ze židle, třeba aby si podal vidličku, někdo mu na ni sedl. Babička se sem tam pokusila poradit nám, jak máme naše mrňousky zkrotit, ale míjelo se to účinkem. Nedali se. Strkali se, kdo kde bude sedět, ti větší ofrňovali nos nad jídlem, ti menší ho jedli rukama a sobě navzájem, občas jsme zjistili, že nějaké dítě nejedlo a jezdí po hřišti na jediném minikole co bylo k dispozici, několikrát jsem dojedla jídlo, co původně nebylo moje a několikrát mi někdo snědl to, co jsem si nandala….

Kdo se nevejde ke stolu, může si sednout na gauč. Nebo na zem. Nebo počkat.
Už se nám stmívá, za chvíli na to neuvidíte.

Milovala jsem to. V dobré společnosti se dá přehlédnout nepořádek i naštvanost.

A  milovala jsem i čas po večeři, ty chvíle, kdy se nám povedlo všechny osoby mladší osmnácti let zahnat do postelí a my si sedli, nalili víno a povídali jsme si. A vůbec nevadilo, že nám k tomu nesvítilo světlo.

Víra a soušasný svět, to bylo naše téma. Marian mluvil o historických pramenech, o apoštolech, evangeliích a Jeruzalému, o různých překladech a výkladech bible i o respektu, soucitu a pokoře.

To byly chvíle, kdy jsem cítila, že jsem na správném místě.

Jasně, že jsme probírali i naše bydlení. Vnímala jsem, jak se příchodem Mariana změnila v domě energie. Sledovala jsem, jak se vymezují osobní hranice. Babiččin pokus o snížení jeho autority zvládl odrazit s úsměvem a na její větu u večeře

 „ A uklidíte si to tady pak po sobě“ odpověděl:

 „ Nejdřív by to chtělo uklidit před večeří, co Vy na to?“

A ona se usmála a druhý den vzala hadr a utřela všude v obýváku prach.

Týden s nimi nám strašně rychle utekl.

Právě odjeli …

Myslím, že Babička opravdu není zlá žena. Zcela jistě za sebou nemá lehký život. Připadá mi hodně osamocená a unavená. A nemyslím si, že pronajímat tenhle domek, který není její a pronajímá ho nejspíš bez povolení, je úplně její volba. Připadá mi to jako východisko z nouze, z bídy, jako nutnost. A možná že ti, kteří u ní byli před časem, mohli být opravdu spokojeni.

Ono je opravdu něco jiného jet na týden anebo na týdnů šest. Nicméně, v tuhle chvíli už jsem byla smířená s tím, že tady vydržíme až dokonce.

Jenže: Čtvrtý týden začal příjezdem dalších dvou rodin s malými dětmi, nemocí našich holek a končil úrazem Madlenky, několika probdělými nocemi a naším odjezdem do jiného ubytování.

Tisíckrát jsem si promítala tu chvíli, kdy mě mladý pán domu nutil složit rozbitý kočárek z verandy, aby lidé neviděli, kolik nás tu vlastně je ubytovaných. Stačil mžik, aby malá vylezla na židli a já ji (jako už tisíckrát) tentokrát nesundala. Židle se s ní převrátila a ona si rozsekla hlavu o roh zdi. Nešlo o maličkou ranku, měla obrovskou ránu.

Držela jsem ji v náručí a všude byla krev. Majkl, tak se Babičin syn jmenuje, podal obvaz a já ho přitiskla na ránu.  Bylo jasné, že musíme do nemocnice.

Poprosila jsem ho, aby zavolal pomoc. Odešel pro telefon.

„ Už jedou?“volala jsem na něj celá od krve. Přišlo mi to jako věčnost.

Stál přede mnou s telefonem v ruce a řekl tu větu, kterou do smrti nezapomenu:

„ Sanitu nezavolám, jedině taxíka.“

Jasně že jo, proboha volej. Jasně že to zaplatím, prosím, ať už tu je.

Absurdita celé situace mi došla až po pár dnech, až když bylo jasné, že je malá v pořádku. Co všechno se po cestě mohlo stát? Proč jsme nezavolali sanitku? Proč jsme museli jet taxíkem (taxikář byl skvělý, na krev na sedačce neřekl ani slovo, malou jsem držela v náručí, nepřipoutala jsem ani ji ani sebe …)?

Děkuju za to, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Byla to moje chyba.

Jsem pitomá, blbá kráva. Tenhle pocit jsem ze sebe měla v polovině našeho pobytu ve Španělsku, ve Fuengirole, na chalupě u moře, u Babičky.

Sesypala jsem se. Možná bych se o ně vůbec neměla starat, když je nedokážu uchránit před bolestí. Nedokážu zařídit ani normální ubytování.

Ten, kdo vyřídil všechny formality v nemocnici, vysvětloval lékařům i dětem co se stalo, ten, kdo mě uklidńoval, když jsem bulela a bulela a ten, kdo natíral Madlence hlavičku desinfekcí a ten, kdo nakonec rozhodl, že se na zbytek času ubytujeme jinde, byl Tomáš.

Označeno , , , , , ,

6 komentářů: „ANDALUSIE A MY – DÍL TŘETÍ

  1. Dobrý den, Marcelo. Obdivuji vaši upřímnost a děkuji za ni, hodně mi do života dává.

    1. DĚKUJU, TO MĚ MOC TĚŠÍ, PŘEJI KRÁSNÉ DNY.

  2. Super od srdce napsané. Prodté taková normální rodinka

    1. děkuju, taky si myslím, že jsme normální.

  3. jste neuvěřitelně skvělá, statečná žena! děsí mě, co všechno mohu podělat, ač nám ještě žádné dítě nesvěřili. a Vás moc obdivuji a fandím Vám! a s napětím budu čekat na další díl vyprávění.

    1. Dobrý den, děkuju moc … našla jsem váš koment až ted, pořád tady s tím bojuju. Jestli jsem to dobře pochopila, čekáte na svěření dítěte… tak držím moc palce!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *