ANDALUSIE A MY – DÍL ŠESTÝ A POSLEDNÍ

Šestý týden naší dovolené, který byl zároveň týdnem posledním, začal zmatkem – mysleli jsme si, že máme ubytování přímo v centru Malagy a místo toho nás navigace v telefonu vedla na její okraj. Jeli jsme přeplněným autobusem a Tomáš šílel – jak můžu být tak nezodpovědná a nevědět, kde máme ubytování a jak jsem to vlastně chtěla zvládnout sama, když on vůbec neměl jet a proboha, kam to jedeme, když jsme měli být v centru.

Nevím, odpovídala jsem, jsou věci, které mi prostě nejdou a měl si to zařídit ty, když jsi tak chytrej.

A dívala jsem se z oken, po pravé straně divoké moře a nalevo vysoké hory a snila si o nekonečné daleké cestě bez průšvihů. Koneckonců, horší ubytování než to, co jsme měli za sebou na nás čekat nemohlo, tak proč se rozčilovat.

Na náš poslední týden jsem zamluvila dům ve staré zástavbě, asi kilometr od moře, jak jinak než na kopci. A tušila jsem, že tohle bude to pravé místo. A ano – byl to kamenný, prostorný dům s terasou, se zahradou a bazénem. Z okna kuchyně jsme si mohli natrhat citróny, které nám rostly na zahradě a se staženou encyklopedií v mobilu zjišťovat, co je jaká rostlina a jaký brouk.

Před dvanácti lety, jsme při autonehodě přišli o dceru. O manželovu dceru, já byla vlastně macecha. Ta ztráta nás všechny hodně zasáhla a každý jsme se s ní vyrovnávali po svém. I s tím, jak hodně se tím naše rodina změnila. Vždycky u nás bylo veselo, pořád u nás někdo byl, někam jsme jezdili a najednou nastalo ticho.

Bolest a smutek berou hodně síly.

Tomáš se stáhnul do sebe, byl ve svém pokoji, nezlobil, nic nechtěl. Přehlédla jsem to, zabývala jsem se sebou, svým mužem, dalšími našimi dětmi, které si o pozornost prostě řekly. A on se mi úplně odcizil, v devatenácti se odstěhoval, sem tam zavolal, málokdy se zastavil a po třech letech, pár týdnů před mým odletem na šestitýdenní cestu do Španělska se vrátil domů.

A vydal se s námi, abychom k sobě zase našli cestu a začali spolu mluvit a vůbec to nebylo jednoduché. Nebylo to jednoduché pro mě, protože kdo se rád dívá do minulosti na své chyby, které možná ani nejdou napravit, ani pro něho a ani pro ty tři mrňouse, jeho nové sourozence, kteří se u nás zabydleli, zatímco on cestoval po světě. Museli jsme si na sebe zvyknout, učili jsme se spolu vzájemně vycházet a komunikovat, respektovat se a neotravovat a bylo to náročné pro nás všechny. Ale zdálo se mi, že nám to funguje.

Náš dům byl na Calle de Moral, v malé čtvrti, kde bylo jedno řeznictví, jedna cukrárna, dvě pekárničky, obchod ovoce-zelenina a celkem čtyři otevřené restaurace. Ty se plnily až večer, jinak jsme v nich sedávali skoro sami. Ceny byly třetinové a chuť výborná. Občas Tomáš dostal chut vařit a tak jsme nakoupili a večer si sedli dohromady k velkému stolu a já měla pocit, že je všechno tak, jak má být.

Ráno jsme snídali na zahradě a pak většinou jeli do Malagy. Několik dní jsme ale zůstali v naší čtvrti a užili si ( ještě naposled) moře a pláže. Pláže tu byly, narozdíl od turistických promenád, prázdné a takové …syrové. Staré loďky, odhozené rybářské sítě, občas zatoulaný pes. Lidé na ně chodily až k večeru a to rodiny s dětmi, projít se, zacvičit si a užít si dětské hřiště, která jsou tam opravdu všude.

Do Malagy se dalo jet autobusem , nebo jít pěšky podél moře. To jsme nezvládli, malá už odmítala být v kočárku a zároveň se jí nechtělo šlapat tam, kam jsme chtěli my, takže delší pěší tůry jsme odložili na někdy… A já jsem si slíbila, že sem, k tomuhle ukazateli, se vrátím.

Malaga je krásná. Je to město Pabla Picasa a Antonia Banderase. Myslím, že tím je řečeno vše. Existuje řada cestopisů a videí a já je před naší cestou viděla snad všechny. A stejně jsem byla uchvácená – dynamikou, barvitostí, chutí a vůněmi tohoto města.

Nechce se mi popisovat jednotlivá místa, to umí mnozí líp než já, za mě – zamluvte si pokoj, sedněte do letadla a vyražte, jakmile to bude možné.

Stojí to za to.

Přístav

Katedrála

Trh

Kavárny

Neměli jsme plán, věděla jsem, že chci vidět „všechno.“ Samozřejmě se to nedalo, hlavně díky našemu pomalému tempu. Kávička v kavárně, zmrzlina v cukrárně, zastavení na hřišti, hodinové pozorování lodí, tady v tom parku chvíli zůstaneme, jo a hele, koukej támhle sedí v okně nahý chlap a počkej, děti se chtějí pohoupat…

Churros

Hrad

Muzea

V mém životě mi něco dlouho a hodně chybělo. Na to, co to je, jsem přišla na minulé cestě k moři – v přeplněném vlaku, o půlnoci, s batohem pod zadkem a Beruškou na klíně – bylo to toužení, setkání s nečekaným, vyjití z konfortní zóny, důvěřování v to,co se děje a užívání si okamžiku, dívání se kolem sebe a vidět krásu a nestydět se za to …

A na téhle cestě jsem to našla a pořád to mám.

Jeden z posledních večerů. Zbojník vysrkl ústřici. To proto, protože si ji dal i Tomáš.

Chutná jako moře, řekl.

Dívám se na ty fotky a jsem na sebe pyšná. Tohle nám už nikdy nikdo nevezme.

Poslední večer.

Se svým blogem, který je víc o pěstounství než o cestování, se účastním soutěže o Maminku roku. Chápu, že je to značně zavádějící název, vím, že se nedá rozhodnout, která z nás je lepší mámou a ceny za vítězství bych přála všem soutěžícím. To, co chci já a proč soutěžím, je možnost mluvit o tom, co dělám, přiblížit pěstounství více lidem, ukázat, že “ naše děti,“ jsou stejné jako ostatní děti a přispět k tomu, aby je náš stát už konečně přestal zavírat do ústavů.

Vkládám odkaz na hlasování, je to masakr, je možné deset hlasů za hodinu a bude to trvat dlouho a tak pokud mě podpořítě, moc mi to pomůže. DĚKUJI.

https://maminkaroku.maminka.cz/soutez/maminkaroku/2020/profil/169/marcela-tobiasova

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *