Vlakem k moři

Potřebuju moře, řekla jsem. Já taky, zařval Zbojník. Já potřebuju dvě moře, dodala Beruška.

Můj muž zakroutil hlavou, k moři se nemáme jak dostat. Není ochotný ( a já vlastně taky ne) mučit děti a sebe jízdou autem. On je na to starej a Zbojník jízdu v autě nesnáší. Letadlo z určitých zdravotních problémů zatím nepřicházelo v úvahu. Autobusem? No ani náhodou.

Pojedeme vlakem, navrhla jsem.  Do Chorvatska.

Ubytování jsme zamluvila dřív, než si to stačil rozmyslet.

obzor budoucnost štěstí přátelství tlupa parta děti
V cíli nás čekali přátelé. A moře.

Objednala jsem apartmán v Biogradu na Moru a začaly jsme plánovat cestu.

Vlakem se dá do Chorvatska dostat několika způsoby. My se rozhodli pro trasu přes Vídeň a Záhřeb.

Mapy ukazovaly železniční trať vedoucí do Zadaru,  který je třicet kilometrů od Biogradu a odkud jezdí autobus naším směrem každou hodinu.

Jízdenky jsme koupili přes internet, postupně u českých, rakouských a chorvatských drah. Chorvatské nám daly trochu zabrat, protože přestože ve vyhledavači byl spoj Zagreb – Zadar uveden, koupit jízdenky se nám nedařilo. Vysvětlení bylo nakonec prosté – před časem na této trase vykolejil vlak a od té doby se trať opravuje. Vlak do Zadaru nezajíždí, musíme vystoupit o půl páté ráno asi 80km před Zadarem ve městě Knin a nasednout do svozového autobusu.

Jízdenky tam i zpět nás dohromady pro dva dospělé, jedno osmileté a jedno tříleté dítě vyšly asi na deset tisíc.

Plán cesty:

Pardubice – Vídeň:   11.46 – 14.49

Vídeň– Zágreb : 15.58 – 22. 41

Zágreb – Knin : 22.55  – 4.33

Knin – Zadar: 5.05 – 7.24

Cestu jsme nazvali PRVNÍ VELKÁ PRVNÍ PRÁZDNINOVÁ VÝPRAVA. Bylo to poprvé, co jsme s dětmi vyjížděli z republiky. Připravovali jsme se jako na cestu kolem světa. Ukazovali jsme si na mapě města, kterými budeme projíždět. Učili jsme se pozdravit německy, slovinsky a chorvatsky. Prohlíželi jsme si u jakého moře budeme a do jakého oceánu se vlévá.

A pak přišel den D, my zabalili do batůžků polštářky, plyšáky a gumové miminko a nasedli jsme do auta ke kamarádovi, který nás vezl na vlak.

Začátek naší cesty  k moři vlakem
Začátek naší cesty vlakem k moři

Vlak nám jel v 11.46 hod. Tedy, měl jet.

 Zpoždění. Nejdřív dvacet minut, potom dvacet pět. To nám už tuhnul úsměv. Ve Vídni jsme měli hodinku na přestup. Těšili jsme se, že si prohlédneme nové nádraží.  Přestali jsme se těšit na prohlídku a začali se modlit. Lístky, které jsme měly koupené, byly určené právě pro ty konkrétní spoje a žádné jiné. Pokud nestihneme vlak z Vídně, celý plán se sesype.

Stáli jsme na perónu a propalovali očima světelnou tabuli. Svačinu jsem z batohu vytáhla dřív, než jsme vyjeli.

A taky pastelky a papíry. Můj muž přestal po třiceti minutách úplně mluvit.

Po čtyřiceti minutách si začal Zbojník nahlas zpívat a pískat. Hodně nahlas. A kopat do lavičky. 

Po padesáti minutách čekání jsme vyjeli.

Místenky jsme měly v dětském oddíle, který se od ostatních vagónů liší tím, že v něm pobíhají děti. Seděli jsme hned u dveří naproti dětskému kinu. Výhodou bylo, že jsme viděli na naše dvě ratolesti, nevýhodou, že i na další malá smráďata.  

Děti se dívaly na pohádky, my na hodinky.

Nikdy jsme ve Vídni na nádraží nebyli. Báli jsme se, že budeme bloudit, ale nádraží je tak přehledné, že jsme neměli problém.

Vlak z Vídně jsme stihli. Tak tak, ale stihli.

Byl, na rozdíl od toho předchozího, poloprázdný. Čekalo nás skoro sedm hodin jízdy. V kupé s námi seděl pouze jeden pán a ten brzy vystoupil. Mírným zklamáním byl bufetový vůz. Nabídku tvořily ve folii zatavené polotovary a jediná káva (rozpustná) se nedala moc pít. Vynahradil nám to výhled z okna. Projížděli jsme Alpami a bylo to neuvěřitelné. Trať se klikatila po úbočí hor, staré klenuté mosty střídaly dlouhé hluboké tunely. Můj muž byl v sedmém nebi, konečně nemusel řídit, nemusel vůbec nic, jen se dívat a kochat se (doslova a do písmene).

na cestě k moři

H

cesta dovolená vlak

Venku se setmělo, děti spokojeně klimbaly a Jarda sledoval mistrovství světa ve fotbale. Právě hrálo Chorvatsko. S Nigérií. Chorvatsko vyhrálo.

Na vlak ze Zágrebu  jsme neměli místenky. Nepodařilo se mi je koupit. Řekla jsem si, že nebudou potřeba. Proč by také měl být tenhle spoj, v pracovní den, v jedenáct v noci, plný, že?

No, proč asi?

Bylo to neuvěřitelné. Z prázdného vlaku jsme vystoupili na perón a ocitli jsme se v zástupu stovek lidí. Všichni nastupovali do našeho vlaku. Já držela za ruku Berušku, můj muž Zbojníka. Dav nás natlačil do vagónu a já zvládla jediné: zařvat na manžela, že se najdeme, až se vlak rozjede. S Beruškou jsme se vmáčkly do kupé, kde bylo poslední místo.

Perón byl úplně plný. Proud lidí nás vcucnul a (naštěstí) natáhl do správného vlaku. Fotili jsme se až na cestě zpátky.
Perón byl úplně plný. Proud lidí nás vcucnul a (naštěstí) natáhl do správného vlaku. Fotili jsme se až na cestě zpět..

Posadila jsem si ji na klín a oddechla si, že vůbec sedíme. Pasy i jídlo měl ve svém batohu Jarda, ale bylo jasné, že žádný průvodčí chodit nebude. Neměl by kudy. Dozvěděla jsem se, že dva páry jedou z fotbalu, jen kluk ze školy (a fotbal že sledoval v baru). Slečna mi řekla, že mám krásnou dceru. Já jí pochválila boty (všechny Chorvatky nosí krásné, ozdobené sandále. Nebo pantoflíčky. Nepotkáte je v zašpiněných sešlapaných křuskách. Nenajdete chodidlo s popraskanýma patama nebo chlupem na palci. Neuvidíte neozdobený prst na noze ). Dostala jsem napít vína a Beruška sušenku. Jeden z mladíků mě pustil sednout – šel za kamarády do jiného kupé. Když se po hodince vrátil, skoro nemohl stát. Pustila jsem ho na jeho místo a sedla si na zem, pod Beruščiny nohy. Ta klidně spala.

Chodbička byla narvaná k prasknutí. Přestože byla otevřená všechny okna, skoro se nedalo dýchat. Kouřilo se a pilo a zpívalo. Slavilo se.

Před pár lety bych nevěřila, že jsem něčeho takového schopná. Vydat se s dvěma malými dětmi na cestu vlakem. Zabalit věci na dva týdny pro nás všechny do dvou batohů. Sednout si na zem v kupé plném neznámých lidí a spokojeně klimbat.

Tam na podlaze, upocená, rozcuchaná, držící Berušku za nožičku, jsem zažila intenzivní pocit …žití (vím, že to zní nabubřela, ale je to přesné).

Po čtvrté pro nás přišel Jarda. Sledoval trasu pomocí GPS, venku byla tma a zastávky nebyly značené. Vzbudili jsme Berušku a sedli jsme si do chodbičky ke dveřím.

Hlídali jsme, až se objeví cedule Knin.

cesta k moři
cesta k moři

I V kninu jsme se fotili až po cestě domů.Prošli jsme si náměstí, které je vlastně jeden velký památník obětem války. Město bylo tenkrát prakticky srovnáno se zemí.

No a z Kninu jsme jeli autobusem, který na nás čekal. Zbojník byl první, kdo uviděl moře. Já pospávala a Beruška regulerně a tvrdě spala.

Na autobusovém nádraží v Zadaru jsme si dali první kafe a místním spojem jsme dojeli do Biogradu.

Zvládli jsme to

pohodička na pláži písek moře
Na pár dní za námi přijela i naše nejstarší dcera.

A pak už nás čekalo moře, slunce, dobré jídlo a výborné kafe. Ráno jsme nakoupili na tržnici, v poledne si dali zmrzku u stánku a večer jsme vařili. Užili jsme si to. A já celou dobu přemýšlela nad tím, co nás čeká.

dovolená u moře
u moře

Měli jsme se totiž rozhodnout, zda do rodiny přijmeme nového člena – sestřičku Zbojníka a Barušky. A tak jsem pořád dumala o tom, jak naši rodinu změní přijetí dalšího dítěte. Miminka.

Naposledy v téhle sestavě.Na příští výpravě nás bude o jednoho víc.

Označeno

2 komentáře: „Vlakem k moři

  1. Víc takových andělů, jako jste vy! Smekám a jsem strašně ráda, že někdo takový, jako jste vy, existuje a funguje. Všechny děti si zaslouží dostat šanci a zažít takové chvíle.

    1. Děkuju. Ano, všechny děti si zaslouží klidné dětství v rodině, je mi hnusně z toho, že to u nás pořád ještě není normální. Opravdu děkuju.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *