TAKOVÉ TY ČISTĚ ŽENSKÉ VĚCI

Tři dny (a noci) jsem se svíjela bolestí.

Nezabíraly žádné prášky. Kdykoliv jsem se pohnula, projela mým podbřiškem neuvěřitelná bolest. Krvácela jsem tak, že jsem musela použít pleny. Po první noci, která připomínala krvavá jatka, mi chtěl manžel zavolat sanitku, ale mně to prostě přišlo blbé.

Volat si sanitu kvůli „tomu?“ Kvůli silné menstruaci? Navíc teď, když jsou nemocnice úplně plné?

Mé problémy začaly dávno a jako lék na menstruační bolesti mi lékař doporučil hormonální tělísko. Moje tělo na aplikaci této metody reagovalo jinak než naprostá většina žen a dál mě trápilo. Tělísko jsem měla asi tři roky, ale nic moc se nezlepšilo a gynekolog mi nakonec doporučil tělísko vyndat a „vyčistit“ dělohu.

Bylo to v době, kdy jsme se poznávali s Madlenkou. Přebrali jsme ji do péče, já nastoupila na rodičovskou dovolenou a ani jsem si moc neuvědomovala, jak hodně mě menstruace a „mé dny“ omezují. I návštěvu kina nebo větší nákup jsem plánovala v čase, kdy bude jisté, že menstruaci nedostanu.

Nezvládla bych to.

Poslední měsíce jsem manželovi pokaždé slíbila, že to začnu řešit. Bolesti a krvácení se stupňovalo a on se o mě bál. A já na to vždycky „potom“ zapomněla, sama pro sebe jsem si své problémy  zdůvodnila mým věkem a blížícím se přechodem a řekla jsem si, že musím něco vydržet

Koneckonců, menstruace přece bolí, že.

A pak přišel ten víkend, kdy mě napadlo, že možná umřu. Nevěřila bych, že je možné mít tak silné bolesti připomínající porod tak dlouho. Nemohla jsem jíst, nemohla jsem pít. Byla jsem úplně vyčerpaná.

A pak to, asi po sedmdesáti hodinách, prakticky najednou, přestalo.

Můj muž našel číslo na mého gynekologa a objednal mě.

V ordinaci ale nebyl můj letitý lékař, na jeho židli seděl mladý kluk, nový pan doktor.

Nebyla jsem tam dva a tři čtvrtě roku.

Jen otevřel kartu, vzdychl si.

„Víte o tom, že máte endometriózu,“ zeptal se mě.

To se mělo začít léčit hned po té kyretáži, která byla … bez tří měsíců před třemi lety,“ koukal do mé karty.

Začal mě léčit a já se cítím líp.

Dostala jsem velké dávky silných hormonálních léků, pořád mě strašně bolí břicho a pořád krvácím tak, že si myslím že vykrvácím, ale zlepšuje se to.

Můj muž se na mě hodně zlobí.

A já se na sebe zlobím taky.

Chovala jsem se sama k sobě tak, jakoby na mně vůbec nezáleželo. Víc než dva roky jsem se trápila něčím, čím jsem vůbec nemusela.

Ale nejhorší je, jak mé chování ovlivnilo naše děti.

Kolikrát jsem se jim omlouvala, že nemůžeme na procházku, do bazénu, že s nimi nemůžu cvičit, protože mám „ty ženské věci“ a musím být v klidu. Jaký příklad jsem tím dala holkám, klidně jsem jim ukazovala, že ženy prostě můžou trpět … Nafackovala bych si.

Během těch tří posledních náročných dnů, kdy děti viděly, jak sedím ubrečená v koupelně a nemůžu sama ani vstát, si Zbojník rozškrábal hlavu do krve.

Bál sem se o tebe a tak jsem tohle dělal,“ řekl mi.

Nikoho ze svých milovaných bych takhle nenechala trpět. Jakýkoliv škrábaneček ošetřím, jakoukoliv bolest začarovávám, objímám, hladím.

Dej na sebe pozor, starej se o sebe, važ si sám sebe.

Kolikrát jsem tohle řekla některému z mých dětí?

Proč to jenom říkám a nežiju?

S letošním jarem ke mně přišla obrovská výzva:  

Začít se o sebe starat jako o druhé.

Zatím se to zdá být pěkně těžké.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *