TAKOVÉ TY ČISTĚ ŽENSKÉ VĚCI

Tři dny (a noci) jsem se svíjela bolestí.

(Kvůli něčemu tak obyčejnému, jako je menstruace).

Nezabíraly žádné prášky. Kdykoliv jsem se pohnula, projela mým podbřiškem neuvěřitelná bolest. Krvácela jsem tak, že jsem musela použít pleny. Po první noci, která připomínala krvavá jatka, mi chtěl manžel zavolat sanitku, ale mně to prostě přišlo blbé.

Volat si sanitu kvůli „tomu?“ Kvůli silné menstruaci? Navíc teď, když jsou nemocnice úplně plné?

Mé problémy začaly dávno a jako lék na menstruační bolesti mi lékař doporučil hormonální tělísko. Moje tělo na aplikaci této metody reagovalo jinak než naprostá většina žen a dál mě trápilo. Tělísko jsem měla asi tři roky, ale nic moc se nezlepšilo a gynekolog mi nakonec doporučil tělísko vyndat a „vyčistit“ dělohu.

Bylo to v době, kdy jsme se poznávali s Madlenkou. Přebrali jsme ji do péče, já nastoupila na rodičovskou dovolenou a ani jsem si moc neuvědomovala, jak hodně mě menstruace a „mé dny“ omezují. I návštěvu kina nebo větší nákup jsem plánovala v čase, kdy bude jisté, že menstruaci nedostanu.

Nezvládla bych to.

Poslední měsíce jsem manželovi po každé menstruaci slíbila, že to začnu řešit. Bolesti a krvácení se stupňovalo a on se o mě bál. A já na to vždycky „potom“ zapomněla, sama pro sebe jsem si své problémy  zdůvodnila mým věkem a blížícím se přechodem a řekla jsem si, že musím něco vydržet

Koneckonců, menstruace přece bolí, že.

A pak přišel ten víkend, kdy mě napadlo, že možná umřu. Nevěřila bych, že je možné mít tak silné bolesti připomínající porod tak dlouho. Nemohla jsem jíst, nemohla jsem pít. Byla jsem úplně vyčerpaná.

A pak to, asi po sedmdesáti hodinách, prakticky najednou, přestalo.

Můj muž našel číslo na mého gynekologa a objednal mě.

V ordinaci ale nebyl můj letitý lékař, na jeho židli seděl mladý kluk, nový pan doktor.

Nebyla jsem tam dva a tři čtvrtě roku.

Jen otevřel kartu, vzdychl si.

„Víte o tom, že máte endometriózu,“ zeptal se mě.

To se mělo začít léčit hned po té kyretáži, která byla … bez tří měsíců před třemi lety,“ koukal do mé karty.

Za bolestivou menstruací je endometriózu – mám ji a léčím se.

Dostala jsem velké dávky silných hormonálních léků, pořád mě strašně bolí břicho a pořád krvácím tak, že si myslím že vykrvácím, ale zlepšuje se to.

Můj muž se na mě hodně zlobí.

A já se na sebe zlobím taky.

Chovala jsem se sama k sobě tak, jakoby na mně vůbec nezáleželo. Víc než dva roky jsem se trápila něčím, čím jsem vůbec nemusela.

Ale nejhorší je, jak mé chování ovlivnilo naše děti.

Kolikrát jsem se jim omlouvala, že nemůžeme na procházku, do bazénu, že s nimi nemůžu cvičit, protože mám „ty ženské věci“ a musím být v klidu. Jaký příklad jsem tím dala holkám, klidně jsem jim ukazovala, že ženy prostě můžou trpět … Nafackovala bych si.

Během těch tří posledních náročných dnů, kdy děti viděly, jak sedím ubrečená v koupelně a nemůžu sama ani vstát, si Zbojník rozškrábal hlavu do krve.

Bál sem se o tebe a tak jsem tohle dělal,“ řekl mi.

Nikoho ze svých milovaných bych takhle nenechala trpět. Jakýkoliv škrábaneček ošetřím, jakoukoliv bolest začarovávám, objímám, hladím.

Dej na sebe pozor, starej se o sebe, važ si sám sebe.

Kolikrát jsem tohle řekla některému z mých dětí?

Proč to jenom říkám a nežiju?

S letošním jarem ke mně přišla obrovská výzva:  

Začít se o sebe starat jako o druhé.

Zatím se to zdá být pěkně těžké.

1 komentář

  1. Moc Vás zdravim Marcelko,
    Jste nádherná žena. Ve Vašem příběhu se najde mnoho žen, které jsou úplně stejné a zapomínají na sebe, ale neuvědomují si v tom běhu každodeních povinností, starostí ale i radostí, že bez toho důležitého pilíře v podobě její osoby přestane vše fubgovat! Máme mnoho společného, hlavně úplně zapomíname samy na sebe!
    JÁ jsem měla teď hodne času přemýšlet, nevím zda se budu umět v mém věku ještě změnit!
    Jsem po těžkém covidu, 3 týdny na přístrojich, kdy dětem nedávali žádnou naději. Ano zachranili mě, i přítel zvladl s velikánským zázrakem předat úžasným rodičům po 15 měsících u mě ❤️našeho ❤️milovaného úžasňáka! To když mě odvezla záhranka. Já bojovala o život, tedy spíše lékaři a u mě doma proběhlo neplánované zazračné, nejkratší předávání děťátka jaké by se snad nedalo ani nikdy naplánovat ani vymyslet. Před mým odvezením do nemocnice jsme se setkali pouze 1x v doprovodné organizaci. A pote-Maličký byl tak dokonale navázan pobytem péčí o něj samotného maminkou(přítel vše vysvětlil mamince a dále pouze dělal své věci nebo byl poblíž k pomoci, maminka u nás byla pouze sobota podvečer i přes noc
    a neděle a pondělí – kdy přijel Ospod a tatínek k podepsaní papíru! Přítel rodiče již v sobotu napakoval plné 2 auta maličkeho vším co jsem mu nakázala,kdyz mě dávali do sanitky. 14 dni jsem byla s covidem doma na radu obvodni doktorky, až to dopadlo jak dopadlo, teď mám různé komplikace, pevně věřím, že vše rozcvičim a budu zase dobrá! A proč to píši? Protože i ten covid jsem málem podle lékařů prohrála, proto že mě dostali do nemocnice úplně totál vyčerpanou, a proč?? Protože neumím říci nikomu a nikdy slovo ne! a neumím si udělat čas sama pro sebe – mít se aspoň trochu ráda! Uspokojuje mě, když mě lidé potřebují a mohu pomoci, myslím si, že beze mě by to nešlo, že by to bylo špatně, ale mýlím se!
    O předávání maličkého vím z vyprávění ze všech stran, rodiče nám volají a vše je úplně v naprostém pořádku. Konec února a celý březen 2021 nad námi stalo celé nebe, jinak to říci neumím! První týden v nemicnici nic moc nevím, ale neměla jsem vůbec strach, že by přítel doma maličkého nezvládl dokonce maličkého uchranil zuby nehty od odvežení na dětské do nemocnice(přítel není pěstou) kam maličkého chtěl odvést Ospod po mém odvezení do nemocnice – stavěla se též dcera a velmi pomáhala, než přijela budoucí maminka, ale jak jsem se dále dozvídala o předavaní maličkého, vím že jsem cítila naprostý klid a štěstí a ani chvíli jsem když se mě stav pomalinku lepšil nepocítila obavy a strachy co doma a co maličký ! Rodiče maličkého úžasňáka jsou s námi v kontaktu, lepší snad ani vybrat nenohli, dopadlo vše pohádkově. Já už jsem doma, sice nic nezvládám zatím, ale snažím se!
    Marcel opatrujte též sebe, myslete na sebe – a tím i na rodinu a všechny kolem sebe-vždyť jste to Slunce ten střed!Zdraví Vás Eva Čámská – přechodná pěstounka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *