STÁRNU. CO S TÍM?

Měla jsem narozeniny.

Čtyřicáté sedmé.

Samotnou mě to číslo překvapuje.

Dívám se na sebe do zrcadla a nepoznávám se.

Ta dáma středního věku, která by potřebovala pořádné stahovací prádlo a kompresní punčocháče,  ta žena, které kamsi zmizely výrazné lícní kosti, ale přibyla jí druhá brada, to přece nejsem já.  Při náhodném pohledu, třeba do výlohy, vidím paní, směsici mého táty, mámy a tety Evy. Trvá mi pár vteřin, než mi dojde, že se dívám na sebe.

Kdy se to stalo?

Myslela jsem si, že ruku v ruce se stárnutím jde i zmoudření. A zmoudření pro mě znamená zklidnění. Smíření.  Dostat rozum. Přestat snít. Udržet pořádek. V prostoru i v duši. Nedaří se mi to. Dostat rozum. Zůstávat klidná. Nechat věci být. Starat se o své. Šetřit. Peníze i síly.

Jsem na rodičovské dovolené. Mám tři malé děti. Ještě nemám na stárnutí čas.

Ale stárnu.

Když se Zbojníkem stavíme z lega, nevidím na to. Musím si sundat brýle a mhouřit a ostřit. Ostříhat nehtíky Madlence je horor, bojíme se obě. Nedokážu ji vzít do náruče a tančit s ní tak dlouho, jak si přeje, začnou mě bolet záda. Nedohoním Berušku. Nechci s ní soutěžit v jízdě na kole ani v plavání. Tělo mi stárne, to ano. Mám šedivé vlasy a spadlá vrchní víčka (tedy – kdyby jenom ta). Mám chuť na gina s tonikem, ale pálí mě po něm žáha. V noci se budím někdy horkem a jindy zimou – řeknu vám, jestli tohle je začátek přechodu, tak pokračování můj manžel nezvládne.

Ráda si maluju, modeluju, zpívám. Můj muž mě podezřívá z toho, že si nové hračky kupuju pro sebe. Snažím se tím snad zůstat stále mladá? Nejsem náhodou trapná, když na dětském hřišti dělám se synem dřepy a skáču žabáky (maximálně tři)?

Jako dvacetiletá jsem nechápala, jak můžou některé ženy vůbec chodit na koupaliště.

Pozorovala jsem je možná i s odporem, do zad se jim zařezávaly šnůrky od plavek a špek na břiše jim vykukoval ze spodního dílu a ony byly spokojené, klidně si daly zmrzlinu nebo střik a bavily se, zatímco já zatahovala ploché břicho a cítila se se svými šedesáti kily tlustá a říkala jsem si, takhle vypadat, to nevylezu z domu.

Jasně že z domu vycházím. Chodím i do bazénu i na koupaliště. Loňské léto jsem se šest týdnů opalovala na španělských plážích nahoře bez.

„ Za to by tě měli zavřít,“ říkal můj dospělý syn.

Nedávno (ještě před uzavřením restaurací) mi dopoledne zavolal manžel. Byla jsem s dětmi na procházce a on nás nalákal do  restaurace na oběd. Sundala jsem si v plné hospodě lidí mikinu a můj muž jen suše polknul.

Stála jsem před ním ve vrchním dílu pyžama.

Můžou skoro padesátileté ženy sedět v restauraci v pyžamu?

Já seděla. Neměla jsem sílu to řešit. Měla jsem hlad. V mikině mi bylo teplo.

Stává se ze mě roztržitá, bláznivá ženská, za kterou se nakonec budou její děti stydět?

Nikdy jsem s žádnou ženou o stárnutí nemluvila. Možná jsem párkrát byla u nějaké debaty o přechodu, ale neposlouchala jsem. Nejspíš jsem si myslela, že se mě to netýká. A nikdy nebude.

Občas mě v noci vzbudí bušení srdce. Je to ono, jsou to hormony? Nebo je to strach, strach z toho, že už nestihnu to, co bych chtěla stihnout?

Toho, co bych chtěla stihnout

mám velký seznam a je toho vážně dost a úplně nejdivnější je, že si opravdu myslím, že to dám. Pořád tomu věřím. Pořád sním, toužím a plánuju.

To jen občas, občas mi sedne tíseň na hrudník a popadne mě panika.

A to se pak té holce vevnitř mě koulej z očí slzy jako hrachy a ta ženská co je vidět z venku se tváří, jakože nic.

Jenom občas.

4 komentáře

  1. Úplně mě to dojalo! A taky rozesmálo. Ta devatenáctiletá holka v mém mnohem starším opotřebovaném těle se smála s porozuměním někoho mnohem staršího a moudřejšího. Díky!

  2. Marci, toto bych si měla číst vždycky když mám depku a jsem na dně. Je to v poslední době stále častěj. Zhubnout se mi podařilo jen s Anežkou v nemocnici a když se vidím v zrcadle, vidím moji mamku a chtěla bych vidět tu holku co měla o 15kg míň.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *