SMUTNO JE MI

Psaní je moje terapie.

Vypíšu se a je mi líp, jakoby ze mě s každým napsaným písmenem padala tíha, kolikrát už jsem si to ověřila.

Včera jsem měla narozeniny a včera to byl měsíc a jeden den, kdy jsem ji viděla naposledy. Svojí sestru.

Umřela.

Vždycky tu byla a já měla někde v srdci obraz toho, jak jako dvě úplně staré ženské sedíme u ní na zahradě a vzpomínáme. Jak se vyptávám na to, jaké to bylo, než jsem se narodila. Jak vypráví o babičce a konečně mi řekne, proč tenkrát těch pár let nemluvila s tátou.

Je to čtyři roky, co jí „to“ našli. Operace, výsledky, chemoterapie. Doluju z hlavy vzpomínky, prohlížím fotky. Vánoce, úplně příšerná fotka, obě jsme na ní děsně tlusté. Jaro, sedíme všichni na zahradě, naše Áďa jí pod stolem rohový koláč, na stole je mrkvový dort. Léto, před několika dny jsme našim řekli, že si bere do péče Madlenku. Táta mi na to řekl, že jsme starý, stěžuju si jí.

„A ne snad?“ řekne mi na to ona.

Není jí úplně dobře a myslí si, že to má zpátky. Má pravdu. Chemoterapie. Přichází covid a celou naši rodinu zasáhne strach. Nejsou respirátory, desinfekce. V televizi ukazují záběry z Itálie, kde lidi umírají na chodbě. “Tohodle se bojím,“ říká mi. Naše rozhovory, povídání už jenom po telefonu, protože vidět se nesmíme, už nejsou veselé. Smrskávají se na statistiky, výsledky krve, nezodpovědnost turistů. Občas mě napadne, jak strašně rychle běží čas. A pak přišel telefon, který slyším dodnes:

Obvolávám vás dneska všechny a nechci to rozebírat, léčba nezabrala.

Já nic nevzdávám, ale je to jak to je.

Nebul, nepotřebuju žádný fňukny, potřebuju, abyste to zvládli, jasný?

Konečně jsme všichni očkovaní. Stejně se bojíme. Jsem u ní v bytě, už nemůže moc chodit, přichází teta, vytírá podlahu a mluví, říká nám že jsme ještě obě mladý a my se na sebe koukáme a je v tom smích i smutek.

Jdeme za barák na zahrádku, já, moje sestra a teta. Volám mamce, že se zdržím a ona přijde taky. Vyprávíme a smějeme se. Svítí slunce. Sedíme tam takhle společně naposledy. Vím to.

Chtěla jsem shánět polohovací postel, rampu na schody k ní do bytu, chtěla jsem být užitečná, ale nebylo jak.

„Jediný co chci, je, abyste žili a nehádali se,“ řekla.

A pak přece jen něco chtěla, chtěla, abych zjistila, jak je to s hospicem.

„Zvládneme to,“ říkám jí já, „to přece nemusíš,“ ale ona má jasno. Chce do klidu, ví, co přijde, ví, jak těžké to bude.

Tolikrát jsme mluvili o respektu, o vůli, o rozhodnutí. O bolesti.

Tak snadno se říká Nevzdávej to, Neztrácej naději, Musíš jíst, Musíš bojovat, Musíš se snažit … Vždyť třeba Láďa Kerndl tu měl být jen měsíc a je tu už přes dvacet let, támhleten pořád žije a támhleta taky… člověk se nesmí vzdávat, musí věřit, přece, psychika je alfa a omega …

Těch pár shledání, které nám zbývaly, byly hodně intimní a emocionálně náročné. Nebylo nic, co bych pro ni mohla udělat, to já byla tím, kdo ty návštěvy potřeboval, tím, pro koho byly přínosem …

Od jejího odchodu se mi každou noc vrací ve snu. Nevidím ji nemocnou, ten obraz se mi úplně ztratil, vidím ji veselou a živou, znovu stojím za dveřmi našeho starého bytu a poslouchám ji jak se s našimi baví o tom, že je těhotná, vidím ji, jak uspává moji Adrianku a posílá mě ať jdu bez obav na ten ples, bylo to poprvé, kdy jsme večer někam šli a dali jsme ji na hlídání právně k ní, sedím s ní na její zahrádce a ona se mi směje, protože mně prostě nevyroste nic a jí všechno …

Smutno mi je.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *