RADY ZKUŠENÉ MATKY

Chtěla jsem napsat veselý text, ale nejde mi to. Bojím se. V noci mě vzbudil strašný sen, seděla jsem na lavičce s Božským Kájou a povídali jsme si. Byli jsme spolu v krásném parku, všude to vonělo, mír, klid a pohoda. A ano, oba jsme byli mrtví.

Vzbudila jsem se hrůzou a po zbytek noci poslouchala převalování svého muže. „Celou noc, ať jsem dělal, co jsem dělal, znovu a znovu jsem skončil se zabalenou taškou před bránou nemocnice. Śel jsem se nahlásit na infekční“, vyprávěl mi ráno on ten svůj.

Pro naši rodinu se toho zdánlivě moc nezměnilo.  Můj muž stále chodí do práce a já jsem doma s dětmi (včetně domácího vyučování) naprosto dobrovolně už nějakou dobu. První dny karantény jsem si říkala, jak velkou mám oproti jiným ženám výhodu. Máme zaběhnutý systém, nemám pocit že mi někde něco utíká, doma jsme sehraná parta. Jak běží dny, uvědomuju si, že to, co je výhodou, je zároveň i jakým si mínusem – pečení domácího chleba nebo třeba loupáků je pro mě rutina, nijak zvlášť mě to netěší a nikoho tím nepřekvapím. Stejně jako ty další obvyklé věci, které jiné rodiny díky nastalé situaci zažívají poprvé nebo po dlouhé době, jako je pozdní vstávání nebo společné učení, je pro nás normou.

To, co je pro mě nové je pocit strachu o rodiče a mně blízké, kteří nejsou úplně zdraví. Nesmím za svými rodiči: můj táta patří po onkologické léčbě mezi nejohroženější skupinu a zakázal nám byť jen přiblížit se k jejich domu. Z rozhovorů s mamkou nemám vůbec dobrý pocit, je to pro ně psychicky hodně náročné a já nevím co s tím.

A nový je pro mě i pocit Stýskání, ten jsem naposled zažila jako dítě.

Stýská se mi po Dobrým kafi, kamarádkách, chybí mi dcera, která zůstala sama v Praze, schází mi plavání a souna. Vlastně jsem ochotná za dvě hodiny samoty ve vyhřáté sauně královsky zaplatit: víte-li někdo jak to udělat, dejte mi prosím vědět.

Bydlíme v bytě bez balkónu a bez zahrady, máme tři děti a psa. „ Rodičovství“ jedeme podruhé, o generaci starší, než když jsme měli své vlastní děti. Jen proto, že jsem o generaci starší než jiné mámy s malými dětmi jsem si troufla sepsat jakýsi návod, jak „TO“ dělám já. Inspirujte se, chcete-li.

Hodně a dlouho SPÍME

Platí u nás pravidlo: z pokojíčku se nevychází před půl devátou. Děti si na to zvykly, nemají s tím žádný problém. Připadá mi, že k pomalému probouzení mají úplně stejný kladný vztah jako já. Beruška si vleze k Madlence do postýlky, hrajou si s panenkami, Zbojník si v popsteli čte. Nebo ti dva starší Madlenku vyndají a všichni si sednou k legu. Někdy si malují, někdy si udělají z Beruščiny postele bunkr… Já mám díky tomu chvíli jen pro sebe, protáhnu si tělo (abych vůbec mohla vstát), jdu na krátkou a rychlou procházku se psem, někdy sednu k počítači a chvíli píšu a někdy…někdy čekám v posteli, až uslyším, jak se ke mně blíží bosá chodidla. Naše rána miluju.

Adrianka zůstala v Praze, ani jsem jí ještě nedala pusu k narozeninám. Všem se nám stýská..

DOBŘE JÍME

Miluju jídlo. Ráda vařím i peču. Dost často chystám velké snídaně, loupáky s meruňkovou marmeládou, jogurt s čerstvým ovocem, párečky s vejci a teplými fazolemi, lívance s rybízovým sněhem, kynutý závin s mákem, domácí chleba s máslem …. Jsou dny, kdy chystáním jídla strávím několik hodin – a jsou dny, kdy snídáme lupínky s mlékem a k obědu máme noky s rajčatovou omáčkou (rozuměj: pět minut se vaří noky a pak se polejí ochuceným rajčatovým protlakem). Chci tím říct, že sice rádi dobře jíme, ale neděláme z toho vědu. Vaření je pro mě zábava a když se chci bavit jinak, nevařím. Děti jídlo milují. Pořád se mi pletou v kuchyni, chodí očichávat co dělám, už u oběda se ptají, co bude k večeři. Snažím se, aby viděly, že máme dostatek a že se nemusí bát hladu. Ten totiž ti dva starší skutečně zažili. Ovoce leží v míse na skříni a můžou si ho brát kdy chtějí. Včera se u nás snědlo devět banánů a kilo a půl hroznového vína. Na nákupy chodí chlapi, teď už jenom ti dospělí. Natahám se s těžkýma taškama, od toho jsou oni.

Kde jste zase courali? Nevíte, v kolik hodin se chodí domů? Já se tady s tím vařím a vy si někde lítáte …. Bejvávalo.

UČÍME SE PŘIROZENĚ

Myslím, že každé dítě je zvídavé a živé. A že v nich škola jejich zvídavost, nadšení pro nové věci, kreativitu, chuť pomáhat druhým a i určitou ohleduplnost vůči okolí, jednoduše zabíjí. Baví mě se s dětmi učit. Zbojník je ve třetí třídě, máme za sebou násobilku, vyjmenovaná slova, písemné sčítání a odčítání, slovní druhy… učivo jsem si prohlídla na začátku roku a naplánovala jsem si postup. Jedeme v jakých si přirozených blocích a zpracováváme projekty, hodně čteme. Učení prokládáme cvičením, momentálně ve vyvětraném obýváku. Domácího učení jsem se bála, neměla jsem s ním zkušenost. Nakonec jsem přesvědčená, že je to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělala. Baví mě sledovat, jak přirozený proces učení může být. Právě probíráme přímky a kružnice, měření a vážení, dělení se zbytkem… Všechno je součástí našeho světa, všechno je kolem nás… Odměrka má dno jako kruh o průměru pět centimetrů, váží 80g, vejde se do ní litr a půl…  Sešity vyplňujeme jako poslední a jen pro klid duše, musíme je, stejně jako vy, na konci roku odevzdat. Jako pěstoun jsem se učila, že škola je až za pohodou dítěte (hodně zjednodušeně). To znamená, že dítě se musí cítit bezpečně, aby mohlo otevřít mysl a naučit se nové věci. Myslím, že ani pro vaše děti tahle situace není jednoduchá a že i ony potřebují čas. Moje rada je jednoduchá: dejte jim ho. A dopřejte si ho i vy.

Mě to prostě baví. A protože neznámkujeme a nehodnotíme tak to baví i děti.
Matematika, prvouka a pracovní vyučování.
Místo hřiště
Sportujeme kde se dá.

DĚLÁME TO SPOLEČNĚ

Mám za sebou období, kdy jsem byla strašně unavená. Všude byl nepořádek, někdo po mě pořád něco chtěl a já neměla ani chvilku pro sebe. Uvědomila jsem si to jednou večer, když se děti dívaly v klídku na pohádku. Sbírala jsem v obýváku kousky stavebnice, poslouchala je jak se smějí a věděla jsem, že se za chvíli vrátí můj muž z práce domů a bude se chtít v klidu a pořádku najíst. A ajednou jsem měla pocit, že už nemůžu dál. Musela jsem změnit svůj přístup, jak jinak.

Začali jsme věci dělat společně. Tím myslím VŠECHNO. Zbojník i Beruška věší prádlo, Madlenka jim podává kolíčky. Všichni umí dát nádobí do myčky, holky ho pak umyté podávají Zbojníkovi a on ho uklízí do polic. Naklepat polštáře, složit deku, vynést koš, posbírat a uklidit čisté prádlo, zamést, vytřít, umýt kliky, vyleštit zrcadlo… Děti ani manžel mi nepomáhají, naprosto přirozeně se podílejí na chodu naší domácnosti … To, co jsem musela udělat já, je smířit se s tím, že nejsem nepostradatelná a že něco prostě nebude podle mě. Děti jsou zatím ochotné dělat úplně všechno včetně mytí vany a utírání prachu a předhánějí se v tom, kdo co bude dělat. Já mám tím pádem čas na takové ty důležité věci jako je dívání se na jejich představení nebo vyprávění nějakého hodně strašidelného příběhu. Ve tmě a pod peřinou.

ODDĚLUJEME SE

Po obědě, když jde Madlenka spát, jdeme si každý po svém. Já ke kafi v obýváku, číst si časopisy nebo koukat na nějakou kriminálku. Beruška si ráda dělá „svoje“ věci, maluje, stříhá, staví z lega a Zbojník kouká na televizi v zadním pokoji. Momentálně sjíždí seriál Byl jednou jeden….a já si plánuju zkouknout ho taky, abych s ním držela krok.  Důležité je, že se hodinu a půl nevidíme. Beruška je jak hodinky – přesně za devadesát minut přijde s tím, že má hlad na svačinku, nejlíp nějakou tu slabůstku.

TĚŠÍME SE

Před pár týdny, před karanténou, bylo těšení se snažší. Zbojník se těšil do kina, na trénink, Beruška na Julinku a nebo třeba na kolo. Já plánovala dovolenou – měla jsem už i vyhlídnutý domek na pláži, stačilo jen zaplatit. Snažím se, aby se nám těšení nesmrsklo jen na těšení se na to, co si dáme k jídlu – ale jde to ztěžka. Plánujeme, co budeme vyrábět a s čím si budeme hrát, těšíme se na pohádky a dokumenty a prohlížíme encyklopedie a cestopisy, vybíráme země, kam se jednou podíváme…

Loni v březnu. Pohoda.
Náš poslední výlet.

JSME SI DŮLEŽITÍ

Každý večer, když dávám ty tři spát, cítím vděčnost. Za to, že je mám. To stejné cítím ke svému muži, i když mě neustále štve a rozčiluje a taky k našim dospělým dětem a k rodičům. Jsem ráda potřebná a ráda slyším, že jsem důležitá. Mimo mou rodinu mě pocit, že mě někdo potřebuje a že na mě někdo spoléhá, občas dusí a svazuje, v rodině je to něco, co mi dodává sílu. Snažím se zůstat nad věcí, usmívat se a nepropadat panice. Ne vždy se mi to daří.

Proto večer, při usínání, intenzivně pracuju na tom, aby se mi zdály hezké sny. Dnes večer mě zve Bruce Willis na večeři, jsem zvědavá, co mi uvaří.

DRŽTE SE, MY TO TAKY VYDRŽÍME … DOUFÁM.

4 komentáře

  1. Marcelko, máte to sice daleko, ale jedna sauna v okrese OL (soukromé wellness – vždy jen pro 2 osoby) stále fachčí. Jezdíme tam. Nemůžu tady veřejně uvést název, ale případně klidně pište do e-mailu. Bez sauny je svět chudej 😀

    1. Dobrý večer, já čtu až teď …nějak nestíhám, mrzí mě to a kdyby mělo dál být tak, jak je dnes, tak bych saunu moc ráda navštívila… Marcela

  2. Vas clanek je tak inspirativni! Jdu si ho precist jeste jednou …
    A az doctu, zacnu pracovat na zapojeni ratolesti do kolobehu. (Ale pokrok: naucila jsem se rict: uz nemuzu, musite i vy)

    Dekuju!

    1. Dobrý večer, omlouvám se za pozdní reakci, nějak nestíhám .. děkuju moc za čtení a jestli jste si trochu naučila říct o pomoc, o to víc mě to těší, Marcela

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *