MÁM SE DOBŘE, JAK JINAK

Jak se mám?

Dobře.

Jak jinak.

Jak to zvládám?

V pohodě a s úsměvem.

Každé ráno mě budí tlapkání malých holčičích nožiček.

Tedy, posledních pár týdnů ne. Malá má zase zlomenou nohu. Během čtvrt roku podruhé. Prasklo jí to na stejném místě. Proto ke mně ráno neběží, leží v postýlce a křičí na mě, budí se rozzlobená, sádra jí štve, celý svět ji momentálně štve.

Ale zvládám to, to jo.

„Myslela jsem, že jsem se ti narodila,“ řekne mi Beruška při čistění zubů. „ A že jsem tvoje,“ dodá rozzlobeně.

Píchne mě v břiše a já začínám panikařit. Dostat to mám až za dva týdny, není důvod k bolesti ani ke strachu. Prodýchej to, říkám si.  Pět měsíců se léčím s endometriózou, musí se to začít lepšit. Musí, protože mám pocit, že další menstruaci nemůžu přežít.

Jdeme do školky, po cestě si vyprávíme pohádku o tom, jak byla jedna nemocná mamka a jak Beruška a Zbojník našli novou rodinu. Vyprávíme si to asi po sté.

Daří se mi. Mám dost práce. Nějaké zakázky jsem musela  odmítnou. Dost jsem toho musela odmítnout. Nedaří se mi zvládat to, co jsem slíbila. A slíbila jsem jen věci, které mě baví. Chci je dělat. Madlenka brečí, kdykoliv vezmu telefon do ruky. Nesnáší počítač. Nesnáším se omlouvat za to, že jsem něco zase nestihla.

Pracuju v noci, když všechno spí. Stačí mi tak čtyři, pět hodin spánku. Dospím se až děti odrostou.

Dopoledne se společně učíme Madlenka, já a Zbojník. Společně si čteme, malujeme, posloucháme anglické pohádky, stříháme, lepíme, měříme metrem a hledáme v mapách. Děláme bordel, říká můj muž, máme roztahané krámy po celém bytě, miliony knížek, miliony hraček, na co potřebujeme tolik plyšáků a k čemu další skládačku?

Zbojník už má všechno učení probrané.

Jsme na konci a to je začátek května. Je strašně rychlý. Trénujeme výdrž u stolu, sezení bez vstávání, psaní bez výkřiků, žádné zvuky a tleskání nebo mlácení do stolu … Je vážně chytrý.  Ale to jeho tělo ho trápí. Neposlouchá ho. Pořád mu něco padá, vráží do nás, srazí Madlenku na zem, do mě strčí loktem, nechce to dělat, ale je to pořád… Někdy mě to děsí.

Je už skoro veliký jako já. Chce se mazlit. Nedávno jsem ho lechtala, smál se, kroutil a chtěl ještě a pak jsem udělala nějaký pohyb a on mě praštil, ne schválně, byla to nějaký instinktivní reakce, praštil mě do obličeje loktem, tekla mi krev z nosu, bolelo to, brečela jsem a on taky brečel, snažím se to překonat, ale bojím se o holky, má strašnou sílu, má strašný vztek a má taky strašný strach a já to vidím a cítím a je mi z toho těžko.

Relaxuju u vaření a uklízení. Baví mě to. Vymýšlím recepty, hezky je aranžuju na talíře, fotím si to. Těší mě to. Nikdy to ale nemám tak jak bych chtěla. Nic nemám tak jak bych chtěla.

Ne, mám všechno, nemůžu si stěžovat.  

Můj muž je skvělý. Akorát jde na operaci a bude pryč šest týdnů. Snažím se na to nemyslet. Šest týdnů sama s dětmi. S dětmi a se psem. S pracovními závazky. Dvě menstruace. Co když se objeví nějaké komplikace? Dýchej, říkám si, dýchej. Jak to dělaj ženské bez chlapa? Taky to zvládnou, ne?

E. je nemocná. Hodně. A už dlouho. Nevídáme se, protože covid. Jakmile budu naočkovaná, chci za ní a za našima jezdit co nejvíc. Když na ní myslím, brečím. A cítím se divně, protože jsem ráda, že to nejsem já. Stydím se za to.

Zahlídnu svůj obraz v zrcadle. Musím se o sebe líp starat.

Večer čtu dětem pohádku. Baví je to. Baví to mě. Ležím u nich a cítím naprosté štěstí, ještě pusu na nožičku a ještě jednu Zbojníkovi a ještě jednou Berušce a Madlenka chce napít a Zbojník jde dát pusu ještě tátovi a Beruška čůrat a už spěte, napouštím si vanu a dávám si do ní sůl, nachystám si novou žiletku na holení a peeling na obličej a ještě jeden na tělo a masku, lehám si do vody a relaxuju, mám se dobře, nic mi nechybí a všechno je fajn a nemám sílu na to tu masku otevřít nebo se ohnout k lýtkům a tak jen ležím a odpočívám, no nic, zkrášlím se zítra, voda už je studená a tak vylezu, všechno mám úplně těžké a na chvíli si sedám vedle vany a sedím tam a nemůžu vstát.

Sedím tam dlouho až do doby, než za mnou přijde můj muž, odnáší mě na postel a balí do deky, nalije do skleničky gin s tonikem a dá mi ho vypít a dá mi nějaké prášky, vyspi se, říká a já jen ležím a z očí mi tečou slzy, nic se neděje, všechno je jak má být, spolu zvládneme naprosto cokoliv a já to vím, jen je to někdy strašně moc těžký.

Usnu a nezdá se mi vůbec nic, ráno je nový den.

2 komentáře

  1. Četla jsem a uvnitř sebe brečela. Takové je mateřství. Strašně krásné. Strašně náročné. Obdarovávající a vysilující. Povolání na plný úvazek, které je nezaplatitelné, přestože daně platíme vlastním tělem i duší, a to nemalé.
    Ale ty odměny všední i nevšední, kdy se cosi sepne a my na chvíli zahlédneme… A až jednou uvidíme v plnosti.
    Díky za sdílení.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *