JENOM PÁR ŠPATNÝCH DNÍ, DOUFÁM.

Jezdíme společně na terapii. Já, můj muž a Zbojník.

Paní terapeutka začíná vždy stejně: zeptá se, jak jsme se měli.

Většinou u nás vládne pohoda, říkám si v duchu …

Zbojník má první slovo a pouští se s vervou do vyprávění. Rychle pochopil, že tahle setkání se dějí kvůli němu a užívá si to. Popisuje, jak je všechno fajn až na to, že ho Beruša otravuje a že se mi před několika dny nějak  kously  záda a strašně jsem křičela. Vysvětluje paní terapeutce, že ano, že pozná, když křičím tím, že mě něco bolí a když ječím proto, že jsem naštvaná. Opravdu použije výraz JEČÍM. Cítím, jak mi tuhne nejenom krk, ale i jazyk.

Pak si bere slovo můj muž. A ano, všechno je v pohodě, až na to, že už toho zase začínám mít hodně ( já, jeho žena), dělám na nějakém projektu a vždycky když se do něčeho pustím, tak nestíhám a jsem nervózní a to se projeví tím, že je doma nepořádek a zablokujou se mi záda a jsem vzteklá …

TAK MOMENT, KVŮLI MNĚ TU PŘECE NEJSME. NEBO ŽE BY JO?

Můj život je obrovská směsice dětí, lidí, příběhů, zvuků, vůní, barev, snů a přání, průšvihů, zapomenutých slibů a plánů, které mám.

A už několik let toužím po větším prostoru, tichu, řádu.

Někdy loni  jsem začala úklidem bytu – systematicky jsem pročetla Jak na úklid domu i duše, Vynulování a generální úklid vašeho prostoru i života a další podobné návody a pustila se do toho. Postupně odnáším oblečení na charitu, zasílám hračky do azylových domů a ukládám serepetičky a nepotřebné věci do krabic, že je pošlu dál. Věci pořád nějak přibývají a já nejsem schopna to uřídit. Knížky, časopisy, pastelky, hračky, tříkolky, boty do sněhu, do vody, na teplo … Přibývají nám tu i děti, mám-li být důsledná.

Snažím se o řád: v pondělí utíráme prach z poliček, skříní, počítače, převlíkáme postele a vytíráme kuchyň s obývákem, v  úterý uklízíme chodbu, ve středu pereme a drhneme koupelnu, ve čtvrtek děláme velký nákup, v pátek pečeme a já si kupuju kytky do vázy a každý večer vyhrožuju dětem, že jestli neuklidí pokoj, tak nebude pohádka před spaním a nic z toho  nepomáhá, náš byt pořád vypadá jak nějaká omšelá dětská herna spojená s vesnickou knihovnou, zvířecím útulkem a sportovním barem. Občas kvůli tomu brečím.

Já sama na tom nejsem o moc líp. Na kosmetice jsem nebyla snad deset let, u kadeřnice asi před rokem. Cvičím tak, že si stahuju videa z instagramu a dívám se na ně a vizualizuju. Vytrhat si obočí, přelakovat nehty nebo se natřít po umytí olejem je pro mě nadstandardní výkon. Mám plnou skříň krásného ženského oblečení, prádla a bot na vysokém podpatku. Chodím v teplákách, nosím pohodlné kalhotky a na tričku mám pořád nějaké fleky. Jsem vlastně ráda za roušku, protože nejsem vidět. Jsem ráda za karanténu, která mě izolovala od okolí a já nikam nemusela.

A do teď jsem si myslela, že nic z toho mému muži nevadí. Že mě prostě miluje a chápe, že to jinak nejde. Že to nedůležité musí ustoupit něčemu důležitějšímu. Že dělám všechno proto, aby byli všichni kolem mě šťastní. A on tady teď, na gauči u terapeutky, která nám má pomáhat zpracovat trauma našeho přijatého syna, otvírá traumata moje.

O tom, jak se snažím být ve všem nejlepší, jak si všechno beru osobně, jak nedokážu ustoupit, jak jsem paličatá a chaotická a jak sama sebe dokážu úplně odrovnat, že pak celý víkend neslezu z gauče, protože se nemůžu pohnout.

Sedím na tom gauči, dívám se na usměvavou, štíhlou, upravenou terapeutku, které si můj muž právě stěžuje na mě a chce se mi něco říct, ale neřeknu nic, protože hodina tu stojí šest set a přestože máme terapii napsanou v individuálním plánu, tak jí musíme půlku hradit a protože mám úplně sucho v puse.

A pak se paní terapeutka ptá mě, jak se cítím a já odpovídám Docela fajn, už se hýbu, už to nebolí a on přehání, mám všechno pod kontrolou a nic nepotřebuju.

Po hodině a půl povídání jedeme domů, můj muž mizí hned do práce, na mě čekají holky, obě naštvané, že byly tři hodiny beze mě, perou se o mě a ječí, a já prostě nemám kdy přemýšlet nad tím, co se to tam u té paní terapeutky vlastně odehrálo.

„Víte,“ řekla na závěr, „ V tom co žijete ani nejde být pořád v pohodě a s úsměvem. Ale někdy se může stát, že si jeden nevšimne a druhému v tom není dobře,“ dodala.

No, nic moc.

Jinak: Madlenka nám krásně roste. Tak krásně, že už dosáhne na kliku. Včera jsme jí odchytli až dole pod schody, už vycházela ven z domu. Šla se projít. To dítě je naprosto přesvědčené, že svět je bezpečné místo. Také se naučila čůrat na nočník – a čůrá asi tisíckrát za den. CCCCCCCCCC začne na mě volat odkudkoliv a já běžím, po cestě beru nočník,  stahuju jí kalhoty, ještě kalhotky, ona se vyčůrá, všichni tleskáme a děláme Jééé, ona se jako královna postaví, zkontroluje obecenstvo, oblékne se a Sama! si nese nočníček vylít Sama! otvírá dveře, tak že ten nočník pokládá a zase zdvíhá a Sama! zdvíhá prkénko a Sama! splachuje a asi za tři minuty jedeme to kolečko znovu protože ji to baví.

Jdeme ven, tam bude chvíli klid. Beruška už jezdí na kole. A umí to úplně stejně rychle jako Zbojník. Včera jí za jízdy odpadla z kola odrazka, potřebuje jezdit smykem a přejíždět překážky a jezdit opatrně je nuda. Jo a tatínek je pouští samotné na kolo před dům, když nejsem doma, řekne mi. Jenže to já nechci, bojím se a tak tam chodím s nimi, na sporáku brambory a v troubě kuře a stojím před barákem a dívám se, jak ona i Zbojník jezdí jak blázni a mezi nimi se proplétají lidi, jako bych mohla být nějak platná, když do sebe ti dva narazí a letí na zem. Beruška se oklepe, řekne bráchovi debile a jezdí dál. A Zbojník tu najednou není, je pryč. A je pryč dost dlouho na to, abych si představovala ty nejhorší scénáře. Slyším sanitu a už se opravdu bojím. Běžím za dům a křičím, hledám ho.

Přijíždí z druhé strany, od náměstí.

Kde byl?

Objel to.

Co objel?

No trochu ty domy a trochu náměstí.

Po silnici? Sám? Bez dovolení?

No…

Co no? Co si myslí? Co si to dovoluje?

No, dovolil si to, protože myslel, že bude rychlej a že si nevšimnu, že tu není. Že na to nepřijdu, říká mi.  

Zabavuju kolo do jeho třicátých narozenin a učit se bude. Do večera a zítra a ještě asi měsíc.

Oba víme, že jen tak vyhrožuju, protože nejsem magor. A nebo, možná, právě proto, že jsem.

Takový jeden den, kdy mám pocit, že dělám všechno úplně blbě. Ale úplně.

———————————————————————————————————————–



Chtěla bych vyhrát v soutěži se sice dost zavádějícím názvem Maminka roku, ale zároveń v soutěži, která může pomoc v tom, o co se celé roky snažím a to Změnit přístup splečnosti k dětem bez rodin a k nám, jejich pěstounům. Pokud mi pošlete hlas, moc mi to pomůže.DĚKUJU.

https://maminkaroku.maminka.cz/soutez/maminkaroku/2020/profil/169/marcela-tobiasova

( hlasovat se dá každou hodinu a to až deseti hlasy, takže jestli máte hromadu času, budu vděčná).


Označeno , , , , , ,

2 komentáře: „JENOM PÁR ŠPATNÝCH DNÍ, DOUFÁM.

  1. Tak rada bych Vam dala hlas, ale bohuzel (bohudik) nemam facebook a bez nej to, zda se, nejde…

    Myslim ze tehle clanek spousta maminek potrebovala, zvlaste v techto dnech… i kdyz “sve” deti milujeme, muze toho na nas byt moc, a v sebeobrane obcas jecime, brecime nebo nemluvime. Ja jsem dokonce klesla k vychovnemu nasili.

    Vychladla jsem a omluvila se.

    Ale porad verim, ze muj muz mel poznat ze uz nemuzu a potrebuju vystridat.

    Nebo jsem si mela rict.

    Drzte se, drzim vam palce!

    Iva

    1. Dobrý den, známe to všechny … někdy to je vážně těžké. Děkuji za přečtení a přeji krásné dny, Marcela

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *