ANDALUSIE A MY – DÍL DRUHÝ

Fuengirola

Ćást II. Stály jsme naproti sobě jako dvě tygřice. Rozčilené a trochu postarší tygřice.

Paní B. hájila svou živnost, svůj příjem a já svůj čas, čas na odpočinek a nabrání nového dechu.

Nechci žádné problémy, špitla jsem. Jen potřebuju týden na rozmyšlenou, jestli to tu zvládnu. Možná jsem podrážděná, unavená,  nevím, ale nečekala jsem, že to tu bude tak malé, plné věcí, nástrah, máte tu všude položené oblečení, svoje brýle, tamhle leží na prkně žehlička, šňúra visí dolů, malou jsem už snad stokrát odtáhla aby ji nestrhla, já prostě nevím, jestli to tu s nimi zvládnu. Potřebuju týden.

Dobře, řekla paní B. A bylo to. Zatím.

Fuengirola je zastavěné město plné betonu. Staví se všude a staví se pořád.

Jdete buď z prudkého kopce dolů nebo do prudkého kopce nahoru. Všude okolo jsou majestátní hory. Město je živé, namačkané a špinavé. Pohltilo mě to.

Śpanělé očividně milují psy.

Neuklízejí po nich. Majdalenka řekla své první opravdové slovo: Hovno. Nešlo tomu zabránit. Chtěla jsem po Tomášovi a Zbojníkovi a Berušce, aby místo Zase H…. říkali zase Bobek, ale neposlouchali.

Tak jak je neuklizené město, tak tak jsou uklizené pláže. Byli jsme v ráji. Nekonečné pískoviště, množství prolejzaček, mušliček a moře, krásné, čisté a trochu nebezpečné moře. A toalety, kovové samočistící krabičky, které na Vás mluví a umyjí Vám, když chcete, i zadek. A sprchy, pod kterými jsem tisíckrát za den omývala písek z holek.

Tomáš prudil, jak jinak. Co budeme dělat? Budem na pláži. Celý den? No jasně. Mámo, já odletím dřív. To by si mi neudělal, že ne? Myslím, že udělal.

Společně s námi u paní B. bydlela paní V. a pan M. Nejdřív jsem si myslela, že jde o manželskou dvojici, ale pak mi vysvětlili, že jsou máma a syn. Paní V. bylo sedmdesát čtyři let a panu M. něco přes padesát. Když mi navrhli, abychom s nimi šli na pláž, nevěřila jsem svým uším. Někdo s námi chce dobrovolně trávit den?

Byli strašně fajn. Vlastně jsem díky nim po týdnu doplatila ubytování a i polopenzi. Když to zvládá taková dáma jako V., tak to přece musím zvládnout i já. Možná jsem tu právě proto, abych se naučila respektovat cizí pravidla.

Naše vztahy s paní B. se tak nějak celkově zklidnily, myslím, že prostě proto, že jsem přestala odporovat. Začala jsem o paní B. mluvit tak jak si přála, jako o Babičce. Śla jsem tu přes své přesvědčení, zmanipulovala jsem děti kvůli tomu, aby se nám dobře bydlelo. Poprosila jsem Berušku, aby se nechala každé ráno od Babičky učesat a nadšeně jsem chválila drdůlek, který jí vyrobila. Nechala jsem je, aby si sedali cizí paní na klín a četli si s ní a dívala jsem se, jak do sebe rvou večeři, která jim nechutná, jen proto, aby až všechno snědí, dostali od Babičky nanuka. Samozřejmě, jen když to já, maminka, dovolím.

A já dovolovala.

První tři týdny jsme trávili na plážích a nebo na hřištích. Těch je tu neuvěřitelné množství. Tady jsem sedávala, pila kafe a posílala zprávy domů. Tady jsem cítila štěstí, klid a pokoj v duši. Tady ano.

Líbilo se nám v malé ZOO a taky v aquaparku.

Jak jsem psala v prvním díle, odjela jsem, protože jsem se cítila nespokojená. Tak moc bych chtěla být spravedlivá, mít čas na všechny své blízké, mít v pořádku domácnost, vypadat dobře, zacvičit si, pořádně vařit … a tak moc jsem si přála nepokazit tuhle naši cestu nějakým svým pruděním.

Spali jsme v pokojíčku bez lampičky, bez židle, s jednou skříní, všichni pohromadě, blízko u sebe a bylo nám tam vlastně fajn. Ćlověk toho opravdu moc nepotřebuje. Já večery trávila v koupelně, kde bylo světlo, četla jsem si babičiny knížky. Společnost mi dělal Šváb Erik, jak jsem si ho pojmenovala. Vracel se pravidelně, běhal kolem záchodové mísy a já ho nechávala, protože tam byl doma.

Umlátil ho Zbojník, když šel v noci čůrat.

Paní V. se synem M. po čtrnácti dnech odjeli. Děcka dostaly mušličky na provázku a mají je dodnes. M. byl tím, kdo Zbojníkovi ukázal sílu moře a Tomášovi cestu. Mně zase paní V. to, že i ženská v letech může vypadat skvěle, cestovat po světě a zvládnout trochu nepohodlí.

Věděla jsem, že po V a M má přijet rodina s pěti dětmi. Ano, s pěti.

NO NAZDAR.

3 komentáře

  1. Jejda to je uplne napinave to vase dobrodruzstvo v andaluzii. Tesim sa na dalsiu cast. Zbieram odvahu na podobny vylet v podobnom zlozeni do podobnej destinacie.

  2. Já už jsem napnutá jak kšandy, jak to bylo dál…. :-)))
    Čekám nervózně na pokračování!
    🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *