DOVOLENÁ NA ORLÍKU

V době korony, zavřeni doma s třemi dětmi, jsme si s manželem naplánovali naši dovolenou – čím dřív, tím líp. Tedy, já plánovala, protože mě to baví, můj muž řekl, že pojede. Dokonce říkal, že se těší a těšil se hlavně proto, že jsme jeli na kola. Po několika letech jsme se rozhodli začít vracet k našim zvykům. Madlenka dorostla a může už sedět v sedačce déle než hodinku, Beruška jezdí na kole jako drak a Zbojník už chápe, co znamená Stůj a kde je levá a kde pravá, takže se s ním odvážíme i mezi lidi.

Objednala jsem penzion a vizualizovala jsem si v duchu pohodové projížďky kolem rybníků.

„Kam že to vlastně jedeme,“ zeptal se mě můj muž v okamžiku, kdy jsme vyjížděli z domu.

„ No k Orlíku, říkala jsem ti to,“ odpověděla jsem.

„To jsou jižní Čechy? to se mi nezdá, není to ještě středočeský kraj? Není to středočeská vrchovina? “ ptal se.

„Nejsem blbá,“ odpověděla jsem mu.

Pět kilometrů od domu chtěly děti svačinu. Třicet kilometrů potřebovala Beruška čůrat. Zbojník nepotřeboval. Ten potřeboval padesát kilometrů od startu naší cesty a po šedesáti kilometech se rozhodla Madlenka, že už dál jet nechce. Prostě pohoda.

A jak jsme se blížili k našemu penzionu, zjišťovala jsem, že můj muž měl s tou vrchovinou tak trochu pravdu …Kopce, kam jsem se podívala.

Bydleli jsme na statku Válův dvůr. Prostorné ubytování, velká kuchyně i velká vana, dostatek úložných prostorů a veranda s pevnou lavicí, kterou ani Zbojník nezničí 🙂 … Pan majitel s paní majitelovou jsou sympaťáci a mají pochopení i pro děti, které nejsou zrovna úplně tiché a úplně klidné.

Bonusem je krytý bazén na obrovské zahradě, kam jsme měli kdykoliv přístup. Byli jsme v něm každý den, vždy, když jsme se vrátili z výletu.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 109685052_3234693926590147_1541682331865527877_n.jpg.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 109577833_3234686653257541_9058755857078628029_n.jpg.
http://www.valuvdvur.cz/

První cyklistický výlet jsem naplánovala k přehradě, která od nás byla kousek. Pan domácí nás varoval, že cesta je hrozná. Měl pravdu.

Příkrý kopec dolů a jeden výmol vedle druhého. Občas kolem nás projelo auto, většinou s lodí na vozíku. Zbojník se nám ztratil za první zatáčkou a naštěstí měl tolik rozumu, že zůstal stát po několika kilomentrech u rozcestí, protože tam nevěděl kudy dál.

Jela jsem poslední a k tomu, že jsem nevěděla kde je Zbojník, jsem viděla Berušku, jak se tak tak vyhýbá výmolům a jak pádí dolů a sledovala jsem Jardu s malou Madlenkou v sedátku, jak kolem něj na úzké cestě projíždějí auta a jak letí za Beruškou a bylo to pro mě bylo tak strašné, že mi bušilo srdce ještě večer před usnutím. Čím je člověk starší, tím víc se bojí, alespoň já určitě.

V kempu Radava na Orlické přehradě byla otevřená restaurace a bylo tam moc hezky. Překvapil nás výběr jídel, čekali jsme párek s hranolkami a místo toho jsme se výborně najedli. Doporučuju třeba jen na zastavení se na oběd.

http://www.radava.com/galerie/nase-speciality

Čekala nás cesta zpátky – a to jenom do kopce. A ta cesta nás zachránila před tím, aby nás děti po zbytek týdne otravovaly, že chtějí jet zase na kole. Stačilo jim to. Dolů to byla zábava a dobrodružství, nahoru otrava.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 109675293_3234693229923550_5872946317283394499_n.jpg.

Cesta je cíl 🙂 hrad Zvíkovhttps://www.hrad-zvikov.cz/cs

Madlenka právě na této cestě zjistila, jak je prima čůrat na kytičky. Jednou, dvakrát, sedmkrát. A protože jsem jí po osmé řekla, že ne, že před chvilkou čůrala, rozhodla se, že to zkusí sama. Zbytek dne chodila s holým zadečkem a ano, počůranýma botama.

A ne, neměla jsem sebou náhradní spoďáry a ani tepláčky a už vůbec ne náhradní boty. Můj muž se taky divil. Příště to vezmu, slibuju.

Další den nás čekal Zeměráj. Zážitkový park jsme začali tím, že se Zbojník okamžitě poté, co vystoupil z auta, pozvracel. Věděla jsem, že je to tím, co všechno spráskal k snídani. Rozhodla jsem se totiž, že nebudu děti buzerovat a dovolím jim, aby posnídaly to, na co budou mít chuť a tak sladkosti společně s miskou jahod a studeným párkem skončili na Zbojníkových nohách.

Úplně na začátku Zeměráje je postavená malinká kouzelná vesnička a mezi námi, už v ní bychom mohli strávit celý den. Holky to neskutečně bavilo, vařily, pekly, zametaly, chodily na poštu, vytahovaly vědrem vodu … A Zbojník ležel ve stínu jednoho z domků a relaxoval.

Dalším stanovištěm, kde bychom mohli být ještě teď, byl archeologický park.

Madlenku fascinovaly kosti, chtěla si je odnést domů. A dělala proto všechno, co mohla. Jakmile jsme ji na moment pustili z očí, už zase nějakou držela v ruce.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 109695603_3234706966588843_4423234348684361272_n-1.jpg.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 109681258_3234706376588902_8729169115228189392_n-1.jpg.

Hledání předmětů z doby kamenné bylo nejenom zábavné, ale i poučné. Ono, když se na hledání vrhnete bez rozmyslu a silou hluboce zarejete několikrát sem a tam, může se vám stát, že nic nenajdete… nebo alespoň, že to trvá pěkně dlouho.

Prostor Zeměráje je obrovský, dá se tu hrát několik soutěží a objevovat spousta věcí.

Jenže bylo vedro a stín je tu vzácností. Příště vyrazíme brzy ráno, abychom tu byli hned po otevření. Takhle jsme byli po třech hodinách úplně vysmažení, bála jsem se, že bude dětem špatně. Neměli jsme ani nic na hlavu – kšiltovky zůstaly ležet na stole na verandě.

Došli jsme si na pití, na výborné uzené s čočkovou kaší, zastříleli lukem, malá se pohoupala a rozhodli jsme se vrátit domů.

Hodně se mi líbí informační tabule, vztahující se k přírodě a životu na vesnici. Bavily Zbojníka a Berušku.

https://www.zemeraj.cz/

Děti ani neprotestovaly, že jsme Zeměráj neprošli celý. Těšily se na bazén a na Ferdu.

Ferda je páv.

Páv, který chodí po dvoře Válova statku a kontroluje, jestli někdo nedělá něco, co se nesmí. Chodil nás ráno budit a chodil se dívat do zrcadla v pokoji u dětí.

Když jsme odjížděli, museli jsme slíbit, že za ním ještě přijedeme. Tak snad jsme nelhali.

Tábor

Úplně neplánovaně jsme jako úplně první místo v Táboře navštívili městskou galerii. Slečna v ní byla usměvavá, byli jsme jediní návštěvníci. Nevím, koho exponáty bavily víc – jestli mě, manžela a nebo děti.

Určitě poznáte, na co byla výstava zaměřená. Jestli nevíte, koukněte se pořádně.

Další zastavení …mňam.

Kromě řady figurek z čokolády nebo marcipánu je v muzeu připravené skutečné pohádkové sklepení s pecí a lopatou nebo strašidelným peklem.

Děti se bavily, my vlastně také.

A lepší čokoládový dort jsem opravdu nikde neochutnala. Klobouk dolů.

https://www.cokomuzeum.cz/

Věděla jsem, že město má podél vody udělaná mola a slíbila jsem dětem koupání. Ale odvahu tam skutečně vlézt jsme nikdo nenašel.

Další dny a další výlety … Příbram a Orlík.

.

Poslední oběd „na dovolené“ a cesta domů. Týden jsem nevařila, neotravovala s učením ani s úklidem, týden jsme si výletili a bavili se.

Vlastně bych na dovolené chtěla být pořád.

Označeno , ,

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *