ANDALUSIE A MY – DÍL PRVNÍ

CO MĚ TO VLASTNĚ NAPADLO

Už nějakou dobu jsem závistivě pročítala blogy odvážných žen, matek – cestovatelek. Takových, co sbalí své děti, nejmenší dají do  šátku  a vyrazí do světa. Jen tak, jako že to nic není.

A když jsem narazila na článek, kde jedna z nich popisovala, jak si užila pobyt ve španělské Fuengirole, jak jí přirostla k srdci paní, u které bydlela a kterou před tím nikdy neviděla a jak spokojené byly její děti, rozhodla jsem se konat.

Ruku v ruce s nápadem odjet na několik týdnů z ČR šlo i moje rozhodnutí vzít syna do domácího vzdělávání. Ve chvíli, kdy nám paní psycholožka tenhle nápad odsouhlasila a zároveň podotkla, že je to vlastně naše jediná šance zapracovat na problémech, které pramení z minulosti, byla jsem rozhodnutá.

A KDYŽ UŽ, TAK UŽ. Zaplatila jsem zálohu ubytování na šest týdnů a koupila letenky. Když to zvládnou jiné, zvládnu to i já.

Rozhodnutím letět sama s našimi třemi pěstounskými dětmi ve věku 9, 4,5 a 1,5 let do Španělska, pak nasednout na taxík a jet k někomu, koho neznám a vlastně ani nemám ověřeno, zda skutečně existuje, jsem podle své rodiny předčila všechny své dosavadní nápady.

Nikdo, vůbec nikdo se mě nezeptal, co mě k takové cestě vede. Moji rodinní příslušníci to komentovali slovy jako Bláznovství, Hazard, Praštěná Marcela, ale nikdo, ani můj muž se mě nezeptal, PROČ chci něco takového absolvovat.

Pravdou je, že jsem utíkala.

Necítila jsem se dobře. Tam někde uvnitř, skrytě. Miluju svoje děti. Ty vlastní i ty přijaté. Neměnila bych. A přesto: Jakoby Marcela – Žena mizela a nahrazovala ji Marcela – Pečovatelka, Marcela – Kuchařka, Marcela – Máma.

A po přijetí Madlenky jsem se na chvíli ztratila úplně. Náš celkem zavedený systém se přijetím třetího dítěte rozdrolil a já jen taktak lapala po dechu.  Připadalo mi, že se všechny mé sny – kromě toho MÍT velkou rodinu – se nikdy nesplní. Že je konec. Byla jsem strašně unavená. Můj muž mohl dělat co chtěl, snažit se jak mohl a já byla čím dál tím víc protivná.

Lekla jsem se toho.

Proto ta cesta.

Letenky jsem kupovala asi dva měsíce dopředu a stály kolem osm tisíc pro nás čtyři – tam i zpátky. V ceně byly tři malá zavazadla do letadla a jedno velké do 28kg. Několik dnů před odletem jsme kupovali ještě jednu a ta byla za deset tisíc.

ve vlaku
na letišti

Letěli jsme z Prahy do Malagy. Odlet měl hodinu zpoždění, ale nám to uteklo – našli jsme dětský koutek a bylo to. Naše nejmenší mi seděla při letu na klíně, vydržela proti tomu po celou dobu letu více či méně protestovat.

Ta pátá letenka, ta, kterou jsme kupovali na poslední chvíli, byla pro Tomáše, našeho dospělého syna . Přijel domů po několika letech a já měla na výběr – buď cestu zrušit, abych mohla být s ním, nebo ho nechat s manželem doma, což se mi nechtělo a nebo ho přemluvit, aby jel se svými prakticky neznámými novými sourozenci na šest týdnů k moři.

Přemluvila jsem ho a byla jsem za to ráda.

On už podstatně míň.

NA MÍSTĚ

Na letišti V Malaze na nás čekal taxík. Auto se blýskalo čistotou, pan řidič byl v obleku a nesmírně ochotný a kromě toho, že to byl moc hezký chlap tak taky krásně voněl.

Jsme správně, pomyslela jsem si a oddechla jsem si

Naše paní domácí nás vyhlížela, přiběhla k autu hned, jak jsme zastavili.Vypadala jinak, než jsem si ji představovala z povídání ve virtuálním prostoru. Všechno vypadalo jinak. Prošli jsme pidi dvorkem plným nějakých věcí, květin a přeplněných odpadkových košů do mrňavého obýváčku, jehož polovinu zabral jídelní stůl pro čtyři lidi,  zastavěného ještě víc než dvoreček. Všimla jsem si místnůstky vedle vchodových dveří veliké asi dva krát tři metry plné špinavého nádobí.

obývák s kuchyńským stolem, kam si můžem během dne kdykoliv sednout a najíst se. Venku to nejde, praží tam slunce.
stolek, kde se má Zbojník učit.
polovinu této poličky můžeme používat. Vešly se nám tam olivy, kafe, máslo a salám.
tam vpravo dole je náš pokojíček.

Tohle nemůže být on, řekla jsem si. Někde přece musí být ještě jedna místnost, kde budeme jíst a kuchyńský kout, kde budu moc vařit.

NEVYTVÁŘEJ SI DOMĚNKY, zapomněla jsem.

Musím si pamatovat, že pokoj v suterénu není pokoj v přízemí. A že když paní majitelka napíše: Ano, může přijet i syn, neznamená to, že je pokoj vhodný pro dva dospělé a tři děti. Taky si příště musím ověřit, jestli inzerovaná dřevěná manželská postel není ve skutečnosti kovové jedenapůlůžko z IKEI. A poptat se, jestli je v pokoji třeba místo na věci. Nebo nějaký stoleček a židlička. Nebo třeba denní světlo. Nebo lampička na noc …

Ale co, doletěli jsme a dojeli v pořádku, přece nebudu malicherná, mluvila jsem sama k sobě. Ráno si všechno prohlédneš a určitě to bude fajn, uklidňovala jsem se.

PRVNÍ RÁNO

V tom malém obýváčku bylo plno. Jedna rodina si právě nesla kávu ke snídani v plastovém nádobí na zahradu, protože porcelán a sklo ven nesmí (pravidlo). Druhá seděla na verandě a na nás zbyl jídelní stůl. Ptala jsem se po dětské židličce (ubytování vhodné pro děti), ale nebyla. Byli jsme tak namačkaní, že jsem se snad tisíckrát musela postavit, aby kolem mě mohl někdo projít.

To nemůžu vydržet, říkalo moje zděšené a úzkostné já, které má rádo svoje pohodlí. Budeš muset, říkalo jiné moje já, to které toužilo po vystoupení z konforní zóny a seberůstu.

Pak si k nám přisedla paní domácí a seznámila nás s tím, jak to tady chodí.

PRAVIDLA SOUŽITÍ:

Paní domácí všem tyká a my jí máme říkat B.

Na verandu můžeme nejdřív po deváté ráno, dřív ven nesmíme, sousedé spí. Vlastně tu spí i ostatní, takže děti ať tak do devíti šeptají, ideálně mlčí.

Děti musí chodit ke stolu učesané (významě se podívala na holky, obě po ránu ještě rozcuchané). Když to po ránu nezvládám, bude je česat ona.

Při snídani se sedí. Na židli se nestojí, řekla významě Madlence a ta si opravdu sedla.

Všechno se dojídá. Zbojník polknul. Právě si rozdělal kelímek s jogurtem, co nebyl jogurt ale nějaké přeslazené želé. „To bude těžké,“ řekl a pustil se do něho.

Na nic se v obýváku nesahá. To znamená, že se nesahá na knížky, které jsou všude. Nesahá se na skleničky, které leží na skřínce. Nesahá se na brýle, mobil, jehlice, tužku, tablet, klubíčka vlny, časopis, zbytek jídla na talířku a na další věci, které leží v obýváčku na gauči.

„Maminko, budeš si muset svoje děti hlídat,“ řekla mi paní B., když jsem jí zkusila oponovat, že je tu těch nástrach trochu hodně. „Zatím se to každá naučila,“ podotkla.

Ve chvíli, kdy se Zbojník zasmál tomu, že Madlenka vyplázla jazyk a paní B. mi řekla, že se to nejlépe odnaučí tím, že ji plácnu zespodu do brady, aby se kousla a pamatovala si, mi už vážně nebylo dobře. A tak když došlo na doplacení pobytu, narovinu jsem řekla, že zatím zaplatím jen čtrnáct dní, že jsem z toho zaskočená, že nevím, jestli to tam zvládnu a že potřebuju týden, abych si to ujasnila.

Z milé, chápající paní B. se stala tvrdá paní obchodnice, která mi řekla, že buď všechno najednou a nebo můžu jít.

Tak fajn, kývla jsem hlavou.

A chci na to papír s razítkem, dodala jsem.

první procházka – Madlenka zůstala v kočárku
Označeno , , , ,

10 komentářů: „ANDALUSIE A MY – DÍL PRVNÍ

  1. Já už se tak těším, až jednou napíšeš tu plánovanou knížku :-). Já vyrazila sama s Anežkou na víkend do penzionu hodinu cesty od baráku. Ten pocit, že to nedám jsem měla hned po příjezdu.

    1. a dala?

      1. Dala 🙂

        1. no taky jak jinak, že 🙂

          1. Jen už vím, že bez kuchyňky, bezbariérového přístupu, místa na ohrádku, kočárek a postýlku nikam nejedu. Všechno je to tím, že chceme být hrdinky samostatné a když to nejde a musíme si říkat o pomoc, tak nás to deptá. O co by to bylo jednodušší, kdyby nás vychovali trochu k nesamostatnosti a uměly jsme ze sebe udělat opečovávané květinky. Taky jsem tam dva večery strávila v koupelně, jinde nebylo místo.

    2. Mohu se ze zvědavosti zeptat? Bylo to na stejné místo,ktere někdo doporučil s tím,že tam byl tak spokojen?

  2. Patřím mezi ty, kteří se k B.do Andalusie vrací opakovaně a rádi. Já teprve potřetí, ale jezdí sem rodiny každý rok už deset let po sobě.
    Ta pravidla, která zmiňujete, nejsou pravidla B., ale pravidla urbanizace (například zákaz nošení skla na zahradu – to je jen pro to, aby si nikdo nevrazil střepy do nohou, když je všude tráva).
    To, že se na židli nestojí, ale sedí je také jen proto, aby se děti nezranily. Víte – ve Španělsku jsou děti hájené a je hodně o ústa jet se zraněným dítětem na pohotovost, protože se může stát, že někdo z personálu zavolá policii a sociálku.
    Nikdy se nám nestalo, že by B. zakázala dětem sahat na hračky v obývacím pokoji. Ale taky jsme respektovali její pravidlo, že hračky z domu se nesmí brát ven (venku vždycky bylo hraček taky dost) a když se dohraje, tak se hračky uklidí na svoje místo.
    Podle fotek z obývacího pokoje vidím, že se B. zřejmě chystala na trh, proto ty krabice po stolech.

    Našla jste si ubytování v soukromí a to zkrátka není 5hvězdičkový hotel. Ubytování v soukromí vyžaduje vzájemnou toleranci , pokud si pronajmete jen pokoj a ne celý dům (ale ten dům bude za úplně jinou cenu, než se platí u B.)

  3. Já bych měla šok. To bylo něco hrozného. Kdysi jsme si v Itálii objednali vilu se zahradou. Byla to vybydlená vila a u ní tři borovice. Naštěstí to bylo přes agenturu. Hned nám dali nahradní ubytování, ale měli jsme o pokoj míň. Byly jsme tenkrát tři rodiny. Nevydržela bych tam ani jednu noc!!!!

    1. jdu psát pokračování, ale … utekla jsem až dýl

  4. Hmm, tak tohle bych nedala…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *