ANDALUSIE A MY – ČTVRTÝ DÍL

Náš čtvrtý týden ve Španělsku začal příjezdem dvou nových rodin.

„Už to může být jenom horší,“ tvrdil Tomáš, když jsme se vraceli z pláže a dumali o tom, jací lidé to budou. Marián s Dorotkou prostě byli Top a nikdo je už nemohl překonat.

Ale i nové rodiny byly fajn. Děti se okamžitě skamarádily a já znovu vysvětlovala, jak to vlastně máme. Že Tomáš je můj bio a ti tři mrńaví nebio a tak. Zase jsme trávili čas na pláži pohromadě a v naprosté pohodě a opět jsme probírali „Babičku“ a její život.

Ani jedné z nás (myslím nás, maminek) nešlo cizí paní říkat Babičko. A nutit do toho naše děti. Byla jsem ráda, protože jsem si už vůbec nepřišla divná.

První rodina, maminka, tatínek a dvě holčičky, zrušili hned druhý den objednávku stravování  a rozhodli  se být celé dny pryč. Brali si sebou kočárek i nosítko, aby se jim holčičky přes den vyspaly mimo dům a vraceli se až večer. Pobyt si užívali, ale také s naprosto jasným názorem, že sem už nikdy.

Zuzka, druhá maminka, která přijela bez manžela s pětiiletým chlapečkem a roční holčičkou, přijala nastalou situaci jako výzvu. „Nejdřív jsem se chtěla otočit a utéct, ale pak jsem si řekla: Co tě to má holkka naučit?“ a zůstala jsem, svěřila se mi.

Nutno podotknout, že v tuhle chvíli už „Babička,“ slevila ze svých zásad tak o padesát procent, takže děti opravdu neseděly u stolu bez hnutí, bábovičky si braly i do zásob a branka na zahradu zůstávala občas otevřená, stejně jako hračky na zemi… Prostě sedm dětí se vychovává hůř než dvě a třem matkám se to, co dělají špatně také vysvětluje hůř než jedné … Zuzka byla nakonec spokojená a já ( možná trochu závistivě) sledovala, jaké čerpá výhody např. vajíčka k snídani a zabalené kuře k svačině na pláž. Jo jo, takhle to v životě chodí.

Teorie o „Babičce“ – vytvořené z informací, které nám ona sama postupně podávala.

Je rozvedená. Je jí sedmdesát dva. Je vdova. Má spoustu dětí. Má jenom pěstounské děti. Majkl je nejmladší ( porodila ho v 46letech). Je vdaná, manžel je gembler a prohrál co mohl. Žila jako bezdomovkyně v Itálii. Její maminka je Číňanka a tatínek Kubánec. Dlouho žila v Čechách u své české babičky, která pak porodila její čínskou maminku.

„Babička“ dokáže být moc milá a byly chvíle, kdy zavládla i mezi námi dvěma pohoda. V jednom z takových dnů dala Berušce tyhle boty na flamengo.

Já … mám z nich opravdu velkou radost. A děkuju. A vím, že v nich Beruška flamengo opravdu bude tancovat.

Po dnech relativní pohody přišla noc, kdy Beruška zvracela a měla horečku. Vyšplhala se jí přes třicet devět a my musely zůstat v domě. Ani Madlenka nebyla ve své kůži. Pár dnů pak bylo dobře a pak znova. Zvracení, horečka.

Odmítla jsem dobrou radu, abych šla s dětmi do parku, kde je stín. Nechtěla jsem s nimi nikam chodit, chtěla jsem, aby si mohly v klidu někde v chládku v domě hrát a aby se uzdravily. Jenže v domě na to nebylo místo. „Babička“ chystala perníčky na jarmark, potřebovala klid a napětí mezi námi stoupalo. 


Pak přišel den, kdy „Babička“ ráno odjela a doma zůstal jenom její syn Majkl. Ten se pustil do úklidu a chtěl se postarat i o verandu, kde v té době stály čtyři kočárky – z toho jeden náš rozbitý a druhý půjčený, než se nám ten náš podaří spravit. Stačil mžik k tomu, aby malá spadla ze židle a hlavičkou narazila na roh zdi.

Cestu do nemocnice mám celou zamlženou, vím jen, že malé hlavička strašně krvácela a že celou dobu plakala. To bylo dobré znamení, jak později řekla paní doktorka. Tomáš šel s papíry k recepci, já zůstala stát uprostřed haly. Musela jsem vypadat strašně, cizinka s krvácejícím dítětem v náručí.

Přistoupila ke mně paní a odvedla mě k sedadlům, naznačila mi, ať si sednu. Držela mě za rameno a odhrnula plenu z hlavičky Madlenky. Koukla se na ránu a řekla, nejspíš španělsky, že to bude dobré.

Rozuměla jsem jí. Ona rozuměla mě.

Jiná paní mi podala kelímek s vodou.  Vzala si na chvíli malou do náruče a já se mohla napít a vydechnout.

Ta první paní měla na hlavě hidžáb, druhá na krku pravoslavný křížek. 

Ty dvě ženy byly na pár minut mými spojenkyněmi, mou oporou.

Nikdy před tím jsem nezažila tak milé chování nemocničního personálu. Bylo to pár minut (i když se zdály jako celá věčnost) a byli jsme na řadě. Lékařka se, zatím co ošetřovala malou, celou dobu usmívala a povídala si s ní. A Madlenka věděla, že se jí snaží pomoc, přestala plakat, nechala se položit na bříško, vyholit vlásky a zašít ránu.

Měla sedm stehů.

Zbojník s Beruškou zůstali doma s Majklem. Postaral se o ně a já mu poděkovala.

Musela jsem malou každé dvě hodiny kontrolovat. Chtělo se jí spinkat, chudince malé, a já se jí snažila budit. Za tři dny jsme měli přijít na kontrolu. Trnula jsem strachem.Všude byly ostré hrany, schody, málo prostoru.

Babička druhý den na jarmark neodjela. Zůstala doma a zůstala doma proto, že z nás byla celá rozklepaná. Byla naštvaná. „No, vy jste mi dali,“ to bylo jediné, co mi řekla.

A já věděla, že musím pryč.

V pondělí, čtyři dny po úrazu, jsme byli na kontrole. Madlenku vyšetřili a řekli nám, že je v pořádku. Ten den, tak jako každý říjen ve Fuengirole, začal festival Feria del Rosario.

To byl ten důvod, proč jsme se dosud nepřestěhovali ze stísněného a nevyhovující prostředí maličkého domu u Babičky. Chtěla jsem zažít slavnost na počest patronky města, Panny Marie. Užít si jezdecké závody krásných koní, andaluský zpěv a tanec a přehlídku velkolepých kočárů procházejících ulicemi města.

Asi nemusím říkat, že v tuhle chvíli mi byl úplně jedno. Dá se říct, že jsme se cestou od lékaře propletli uličkami, chvíli jsme postávali a dívali se, ale jakmile se Madlenka zdála být unavená, šli jsme domů.Zabalili jsme si věci a odjeli jsme.

Nejkrásnější. Alespoň podle Zbojníka.


Atmosféra byla strhující. Nádherné, sošné ženy (až teď vím, co si pod výrazem „sošná“ představit) a usměvaví, upravení, galantní muži. Máme asi pětset fotek, fotil Zbojník. Byli jsme okouzleni barvami a energií, která z místních lidí vyzařovala. Na krásné ženy si ve Španělsku rychle zvyknete, většina jich má dokonalý make-up, krásně upravené vlasy, manikůru. Potkávali jsme ženy na vysokých podpatcích, ženy s výraznými šperky a výrazně žensky, ale vkusně oblečené. Ovšem to, jak byly nazdobené nyní, na přehlídce, to nám vyrazilo dech a netýkalo se to jenom mladých dívek, ale i žen v mém věku a ve věku mé maminky.

Tradice s modernou. Místní a cizinka. Staré a nové. Známé a neznámé. Ona a ona.


Fuengirola je zvláštní město. Zastavěné tak, že si říkáte, jak tohle mohl někdo povolit. Hlučné, s dálnicí kousek od pláže. Hornaté, vyprahlé a horké.

A přitom si mě to místo …úplně podmanilo.

Podvečer.

Odjet se nám vlastně nechtělo. Jenže jsme museli. Když jsem o odjezdu říkala „Babičce“, pokrčila rameny. Na mou prosbu o zaslání účtu o tom, co jsem zaplatila i s adresou pronajímatele, zakývala hlavou. Úraz jsem musela nahlásit a dodnes nic z toho nemám.Máme uzavřenou pojistku, ale tam tyto údaje musím doplnit. Paní se mnou přestala okamžitě komunikovat, přestože jsem ji o to prosila i písemně. Dokonce jsem na minutu věřila tomu, že mi třeba vrátí alespoň část peněz, protože uzná, že její bydlení prostě není vhodné pro čtyři rodiny. Nic takového se nestalo. Poté, co jsme přijeli domů, jsem znovu pročítala článek, kde jsem se o ubytování dozvěděla. Zjistila jsem, kdo stojí za českým účtem, kam se posílá záloha a kdo je za marketingem ubytování.

Psala mi paní, která chtěla jet k „Babičce“ na dva měsíce s těžce nemocnou dcerou. S dcerou, kterou by musela nosit do schodů a spát s ní buď ve sklepní místnosti s mizerným větráním, nebo v pokoji v paře, v kterém je (podle „Babiččiných“ slov) vedro na chcípnutí. Přijde mi to tak nezodovědné, slibovat prostředí vhodné pro takovéto dítě!

Ozvali se mi i Ti, kteří byli taky ubytovaní u „Babičky.“ Ti, kteří mají stejnou zkušenost, ale nechtějí o ní psát veřejně. Proč? Protože jim ubytování doporučila kamarádka, kolegyně z práce … a tak to tam vydrželi a hotovo.

A ozvalo se i pár těch, kteří byli spokojeni.

A já sem tam dumám jak s tím, co vím, naložím.

Mně osobně to dalo hodně. Byl to takový test SEBELÁSKY a toho, kde je má hranice. A tu „Babička“ překročila ve chvíli, kdy se mě snažila vmanévrovat do pocitu zodpovědnosti za to, že už nemohla jet na jarmark, protože jí nebylo kvůli úrazu Madlenky dobře. Vyčítala jsem si, že jsem malou neuhlídala, vyčítala jsem si to kvůli tomu, co se stalo, co se stát mohlo a jak moc ji to bolí a i kvůli tomu, jak se o ni bál Zbojník a Beruška a kvůli Tomášovi, kterému z toho bylo taky zle. Ale nést odpovědnost za to, že by mohla mít problémy pronajímatelka objektu, to jsem už nezvládla.

A tak jsem utekla.

Poslední odpoledne před odjezdem.
Poslední káva a odjíždíme.
Jedeme. Malá si na chvilku sundala turban a já toho využila, abych poslala fotku domů. o tom, co se jí stalo jsem zatím totiž ( do vyndání stehů) mlčela.

Ubytování jsem zamluvila okamžitě, jakmile jsem se rozhodla. Odjeli jsme do města Banelmádena, kousek blíž k Malaze, do komplexu Casinomar. Ve chvíli, kdy jsme odemkli, spadla ze mě celá tíha předešlých dní. Měli jsme chodbu, kam jsme si dali boty a čistou kuchyń s myčkou a konvicí na vodu (tu „Babička“ nemá). Byla tam pračka a k ní prášek na praní. Dvě maličké koupelničky a dvě ložnice a velký, prostorný obývák s balkonem. Klimatizace. Gauč. Televize (já vím… ale po měsíci bez ..).

Tajně jsem doufala, že za námi přiletí můj muž A abych zvýšila šance, občas jsem mu poslala i trochu jinou fotku, než posílají manželky z dovolené … Věděla jsem, že nás čeká velký apartmán, návštěva delfinária, klub flamenga a nakonci našeho pobytu týden v Malaze…Lákala jsem ho na všechno.

Jenže on nepřiletěl.

“ Stěžujeme si, jak máme málo času, ale jednáme tak jako bychom ho měli nekonečně mnoho.“ L.A.Seneca.

2 komentáře

  1. Mila Marcelo, dostala jsem se k vasemu blogu, kdyz jsem hledala, jestli ma nekdo novy zkusenosti s babi, u ktere jsme byli i my. Vubec mi nedoslo, za kdyby se neco stalo, je nam cela pojistka k prdu. Muzeme byt jen radi, ze se nic nestalo. Diky za vas pohled, pri nasem odjezdu jsme nasli jedinou negativni recenzi, oproti spouste pozitivnich. Kdo by si chtel pocist nase zazitky, ubytovaci dil mam v odkaze

    1. Dobrý večer, strašně jste mě potěšila, hlavně s tou šikanou 🙉, ale vypadá to, že jste tam měli alespoň uklizeno, to za nás byl všude neskutečný bordel…. Děkuju 👍

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *