Proč je potřeba zákaz?

Kamarádka, přechodná pěstounka, si přivezla domů tříměsíční dvojčátka. Po narození je jejich máma nechala v porodnici. Díky soudci a sociální pracovnici na svém místě se podařilo děti po třech měsících vytáhnout z ústavní péče. Dojáky nemusím. A ani silná slova a rozhovory o prdících a dušinkách. Ale tohle jsem si přečetla – a mám pocit… Pokračovat ve čtení Proč je potřeba zákaz?

MÁM SE DOBŘE, JAK JINAK

Jak se mám? Dobře. Jak jinak. Jak to zvládám? V pohodě a s úsměvem. Každé ráno mě budí tlapkání malých holčičích nožiček. Tedy, posledních pár týdnů ne. Malá má zase zlomenou nohu. Během čtvrt roku podruhé. Prasklo jí to na stejném místě. Proto ke mně ráno neběží, leží v postýlce a křičí na mě, budí se rozzlobená, sádra… Pokračovat ve čtení MÁM SE DOBŘE, JAK JINAK

TAKOVÉ TY ČISTĚ ŽENSKÉ VĚCI

Tři dny (a noci) jsem se svíjela bolestí. (Kvůli něčemu tak obyčejnému, jako je menstruace). Nezabíraly žádné prášky. Kdykoliv jsem se pohnula, projela mým podbřiškem neuvěřitelná bolest. Krvácela jsem tak, že jsem musela použít pleny. Po první noci, která připomínala krvavá jatka, mi chtěl manžel zavolat sanitku, ale mně to prostě přišlo blbé. Volat si… Pokračovat ve čtení TAKOVÉ TY ČISTĚ ŽENSKÉ VĚCI

STÁRNU. CO S TÍM?

Nikdy jsem s žádnou ženou o stárnutí nemluvila. Možná jsem párkrát byla u nějaké debaty o přechodu, ale neposlouchala jsem. Nejspíš jsem si myslela, že se mě to netýká. A nikdy nebude. Občas mě v noci vzbudí bušení srdce. Je to ono, jsou to hormony? Nebo je to strach, strach z toho, že už nestihnu to, co bych chtěla stihnout?

žebrající klokánek

PŘECHODNÉ PĚSTOUNSTVÍ Přechodnou pěstounkou jsem byla pět let. V době, kdy jsme s manželem s touto prací začínali, byli přechodní pěstouni úhlavními nepřáteli FODu, organizace, která provozovala – a stále provozuje, Klokánky, zařízení pro okamžitou pomoc dětem. Nenapadlo by mě, že osm let poté, co zazní, že rodinná péče má přednost před ústavní, se tam stále budou umísťovat… Pokračovat ve čtení žebrající klokánek

JÁ, ŽENA REGIONU

Ráno v šest přicupitalo  první dítě, Beruška. Vklouzla ke mně do postele a tu hodinku do vstávání na mě upřeně koukala a střídavě mě hladila a kopala. Začala chodit do školky a tak si prostor, kde budeme jenom spolu, musí urvat ráno. Vylézáme obvykle kolem sedmé a pokud je v pokojíčku ještě ticho, podaří se nám proklouznout… Pokračovat ve čtení JÁ, ŽENA REGIONU

OPOČNO – MOJE MĚSTO

Opočno je město, které mám ráda. Měla jsem ho ráda už jako malá, připadalo mi krásné. Úplně nejvíc jsem milovala Broumar, městské koupaliště. Pamatuju si na ty diskuze s mamkou, kdy jsem jí přemlouvala, že už je celých 26 stupňů a ať se jedeme koupat. Musely jsme jet autobusem, protože máma neřídila. Někdy s námi jela… Pokračovat ve čtení OPOČNO – MOJE MĚSTO

OPÁČKO Z ROKU 2016 – A STÁLE SE NIC NEMĚNÍ

Malou jsme si přivezli před šesti týdny. Vážila tři a půl kila a byly jí čtyři dny. Její máma jí porodila a po porodu odešla. Nedala jí ani jméno – a my se rozhodli říkat jí Vanilka. Přivezly jsme si ji domů kolem desáté odpoledne. Plakala. Rozbalila jsem ji a přiložila si jí na prsa.… Pokračovat ve čtení OPÁČKO Z ROKU 2016 – A STÁLE SE NIC NEMĚNÍ

ODEJDI A ŽIJ

Nikdy jsem si nepřipadala hezká. Naopak, věděla jsem, že jsem ošklivá. Jeho jsem potkala v šestnácti – a zamilovala jsem se do něj na první pohled. Bylo mi jasné, že musím být lepší než všechny ostatní holky, protože hezčí prostě nejsem. Lepší ve smyslu tolerantnější, chápavější, přizpůsobivější. A to jsem byla. Poprvé to vypadalo jako nedopatření… Pokračovat ve čtení ODEJDI A ŽIJ

VYMETÁNÍ PAVUČIN

My a naše "jiné" děti

První lásku jsem potkala v patnácti, v osmnácti si ho vzala, v devatenácti porodila dceru, v třiadvaceti syna. Náš  vztah byl nevyrovnaný a patologický od samého začátku a naše  manželství nebylo dobré. Po celou dobu jeho trvání – patnáct let – jsem měla pocit, že za to můžu jen já. Já byla nedostatečná, já byla ta, která nedokázala, aby… Pokračovat ve čtení VYMETÁNÍ PAVUČIN

ANDALUSIE A MY – DÍL ŠESTÝ A POSLEDNÍ

Šestý týden naší dovolené, který byl zároveň týdnem posledním, začal zmatkem – mysleli jsme si, že máme ubytování přímo v centru Malagy a místo toho nás navigace v telefonu vedla na její okraj. Jeli jsme přeplněným autobusem a Tomáš šílel – jak můžu být tak nezodpovědná a nevědět, kde máme ubytování a jak jsem to vlastně chtěla… Pokračovat ve čtení ANDALUSIE A MY – DÍL ŠESTÝ A POSLEDNÍ

JENOM PÁR ŠPATNÝCH DNÍ, DOUFÁM.

Jezdíme společně na terapii. Já, můj muž a Zbojník. Paní terapeutka začíná vždy stejně: zeptá se, jak jsme se měli. Většinou u nás vládne pohoda, říkám si v duchu … Zbojník má první slovo a pouští se s vervou do vyprávění. Rychle pochopil, že tahle setkání se dějí kvůli němu a užívá si to. Popisuje, jak… Pokračovat ve čtení JENOM PÁR ŠPATNÝCH DNÍ, DOUFÁM.

ČTYŘI ROKY ŽIVOTA

Jsou to čtyři roky, co k nám do života vstoupila Beruška se Zbojníkem. A protože si Osud řekl, že ti dva jsou málo, dva roky po nich přišla Madlenka. Trávili jsme spolu veškerý čas už v době před karanténou a nemožnost kamkoliv vyjet nebo se s někým potkat nás k sobě ještě víc připoutala. Na oslavu… Pokračovat ve čtení ČTYŘI ROKY ŽIVOTA

RADY ZKUŠENÉ MATKY

Chtěla jsem napsat veselý text, ale nejde mi to. Bojím se. V noci mě vzbudil strašný sen, seděla jsem na lavičce s Božským Kájou a povídali jsme si. Byli jsme spolu v krásném parku, všude to vonělo, mír, klid a pohoda. A ano, oba jsme byli mrtví. Vzbudila jsem se hrůzou a po zbytek noci poslouchala převalování svého… Pokračovat ve čtení RADY ZKUŠENÉ MATKY